Prošel jsem zahradní brankou, minul kamenné ptačí pítko a pomalu začal sestupovat do malebného údolí. Šel jsem a mé srdce překypovalo štěstím.
Jako bych vstoupil do pohádky.
Všechno to ptačí štěbetání, všechny ty opojné vůně, všechny ty neznámé zvuky mě naplňovaly neskonalou radostí a já v tichém úžasu kráčel tím podivuhodným místem, místem o kterém jsem dodnes neměl tušení.
Cestička se vinula kolem divoce rostoucích divizen, minul jsem bílé skalky porostlé rudým mechem, prošel kolem vysokých trav měkce šelestících v lehounkém vánku, kolem červených keříčků jeřabin, nad kterými se proháněli zelenožlutí brhýlové a rozezpívaní strakadi a já šel a naslouchal všemu tomu štěbetání a kníkání, všemu tomu ševelení a hopsání a hvízdání a nípání, všemu tomu opojnému bzučení, když tu, zrovna když jsem procházel kolem velikánského morušového keře, přes všechen ten dojímavý bzukot a ševel, dolehl ke mně jakýsi hluboký mužský hlas a ten hlas byl naléhavý a ten hlas pravil:
Neskrývejte bělostné hýždě na hradbách,
slečno Varvaro,
Zastavil jsem se. Cože? Co to mělo být tohle? Jaké bělostné hýždě, blesklo mi hlavou, ale to už tajemný hlas pokračoval:
Ach drahá,
chci pro vás
sluncem být
a né roletou,
chci strýcem být
a né pratetou,
chci rytcem být
a né potatou,
chci kupcem být
a né hotentot,
chci strůjcem být
a né vozembouch
Ach drahá,
nastal čas maskulin nezralých,
vaše lýtko mne mocně motivuje,
libido má alibi,
čili jubiluje.
Hlas se na moment odmlčel, ale vzápětí se ozval znovu.
Ach drahá,
Vy máte tak rudá ústa
až mě pálí zhurta,
Vy máte tak modrou šmolku
až mě šimrá v boku,
pro Vás bych šalvěj zasil,
pro Vás bych šavli tasil,
pro Vás bych tančil šimi,
pro Vás bych řehtal s šimly,
tisíc mil bych se nemyl,
tisíc mil se na vás těšil
a teď jsem tu, ač čpím
zeleným údolím jak mír
Rozhostilo se ticho. Napjatě jsem čekal, co na to slečna Varvara poví, co řekne na tu šmolku a šimly a bělostné hýždě, ale hlas, který se ozval, nebyla žádná slečna Varvara, ale nějaký další podivně mluvící pán. A byl nadšený.
„Bravo, pane Kytka,“ zvolal ten druhý muž, „Bravo! To byl úžasný zážitek. Nanejvýš mohutné, nanejvýš povznášející. Spanilá Kaliopé patří vám, jakože se Bamba jmenuji!“
Přistoupil jsem blíž k jasmínovému keři a naslouchal jakémusi šustění a šramocení, které se zpoza něj ozývalo a pak se znovu ozval ten pan Bamba. „A nyní dovolte,“ zvolal radostně, „abych pro změnu já předvedl jednu mocně eruptivní, jednu obzvláště kontemplativní, jedním dechem včera vyjevenou, za úplňkové noci, ve světle pouliční lucerny, v Lužáneckém parku zachycenou. Mohu?“
Nebylo pochyb, že pan Kytka přikývl, protože vzápětí se hlas pana Bamby rozezněl ztichlou zahradou.
Nic se nesmí lámat přes holenou
aneb píseň starého holiče
Po strništi fouká
chladivý fén
slečna si brouká
já chystám krém
Omezím jí bíbr
i kožich primáta
mám na to fígl
a břitvu ze zlata
Jsem starý frizurin
zapínám stroječek
nad tímhle jezevcem
zazvonil zvoneček
Je libo srdíčko
je libo hříbeček
skončíme s jezevcem
tohle se nečeše
tohle se nenosí
už žádné kaktusy
píchavý
Ze všech těch kadeří,
co jsem kdy střih
světy bych oměřil
sever i jih
A ze všech chloupků,
co jsem kdy sek
osel bych louku
tisíc pasek
A ze všech lokýnek,
který jsem žnul
z tisíců okýnek
zahnal jsem tmu,
jak indiánský lapač snů
indiánský lapač snů
indiánský lapač snů
A do všech klínů,
který jsem žal
hvězdičku z oblohy
tam pro štěstí dal
navždy zaplašil žal
navždy zaplašil žal
já frizůry král.
A teď bylo zase na panu Kytkovi, aby se radoval. „Ta tedy psala pane Bamba! Zlatým perem přímo do zlaté ořízky! Sákriš,“ rozpálil se pan Kytka, „ať se práší za kočárem, já teď dám taky jednu holičskou! Ať vroucí magma burácí, pojďme na to!.“ A pan Kytka si odkašlal a vzápětí už se jeho zvučný hlas rozezněl slunečným odpolednem. A stoupal výš až k vrcholkům kaštanů, a stoupal ještě výš, možná až vrcholkům topolů.
Tupé
Visí tupé na špagátě
já ho koupil za pakatel,
jednoho dne divý vítr,
odnesl ho za úsvitu.
Letí tupé nad jabloní,
do údolí přišel podzim
na koho to tupé spadne
z toho bude Velký Blondýn
Visí tupé na jasmínu,
jak netopýr v temném stínu,
visí tupé na topolu
chytne tě a stáhne dolů
Plove tupé na Výtoni
kolem jezu vodí lodi
lodi velké i malé čluny
kapitánům dělá vlny
Slečna Magda se koupe nahá
tupé ji za nohu tahá
u splavu ji stáhne ke dnu
Magda vyplave až v lednu
Kdyby tady teď byla naše slečinka, tak by mi řekla, že už jsem slyšel právě tak dost. Řekla by: To jsou nějací blázni, Leošku! Leošku, to ti povídám, už se tady u té moruše víc nezdržuj, popadni nohy na ramena a uháněj odtud, jak nejrychleji umíš! Uháněj a víckrát se do téhle zahrady nevracej!
Jasně, takhle nějak by to slečinka řekla. Jenže naše slečinka není dobrodruh. Kdybych byl jako ona, nikdy bych do téhle zahrady ani nevstoupil. Nikdy bych nešel po té klikaté cestičce kolem divokých divizen, nikdy bych nedošel až k téhle moruši. Nikdy bych o žádných bělostných hýždích ani tupém neslyšel.
Kdybych byl slečinka tak nic z toho nezažiji. A já chtěl vidět ještě víc. Přistoupil jsem ke keři a opatrně rozhrnul svislé větve.
Mohutný bažant pochutnávající si z druhé strany na bílých lístcích vzlétl kokrhavým letem vzhůru a muži se na mě otočili.
„Hleďme, pane Kytka, kocour,“ řekl ten v černém klobouku.
„Hleďme, hleďme, pane Bamba, kocour v křoví,“ přikývl pan Kytka, „no, to se podívejme.“
Ti muži seděli na mýtince u malého stolečku, před sebou měli rozložené spousty všelijakých zmuchlaných papírků a ohmatané knížky a zohýbané sešity, ale oni teď nehleděli, ani na ty papírky, ani na ty sešity, ale hleděli přímo na mě a já tam stál a říkal si: Leošku, tys to teda pěkně vyved! Tys tomu zase dal! Teď si o tobě musí myslet, že jsi nějaký malý šmírák v křoví, nějaký malý černý šmejdil, co poslouchá ukrytý v trávě a bylo mi z toho naráz úplně smutno a muži na mě hleděli a já jim chtěl říct, že je tady vůbec nešpehuju, že tudy jen náhodou procházím a ať se na mě nezlobí, už jsem se nadechoval, že jim to takhle řeknu, když tu se na mě ten pan Kytka usmál, poklepal na prázdnou židličku a povídá: „No, tak na co čekáš, kocoure! U všech zlatých bažantů, připoj se k nám, však tu ještě jedno volné místo je!“
Přesně tak to řekl, u všech zlatých bažantů připoj se k nám, a mě vám srdce poskočilo radostí až za horizont. Nezlobili se na mě. Co nezlobili, oni se na mě dokonce usmívali a dokonce mě zvali ke stolečku!
A tak i když samozřejmě od slečinky moc dobře vím, že nemám mluvit s cizími lidmi a už vůbec né, s cizími muži a už vůbec né, s cizími muži, kteří sedí v lese na opuštěné mýtině a vedou řeči o hýždích a holených, neváhal jsem ani chvilku a vylezl z keře.
*
Kocour Leoš, řekl jsem hlasitě a stiskl napřaženou pravici pana Bamby. A pan Bamba pravil, že ho těší, že mě poznává a pak jsem stiskl napřaženou pravici pana Kytky a ten taky řekl, že ho těší, že mě poznává a pak mě posadili mezi sebe ke stolečku a hned se mě vyptávali, kam mám namířeno a odkud se tady beru a já jim vysvětlil, že se tady beru z Černých polí, což je čtvrť hned tamhle za kopcem a tam my se slečinkou a naším Pifem bydlíme. A muži mi pozorně naslouchali a já pokračoval, že to, že jsem tady, to se seběhlo tak, že dneska je u nás doma slavnostní den a slečinka pro tu velikou slávu peče velikou slavnostní bábovku a já mužům vyprávěl, jak hned ráno pěkně vymastila formičku, jak roztopila troubu, jak si připravila mouku a vanilkový cukr a máslo a žloutky a jak jí ta práce šla pěkně od ruky a šlo jí to tak pěkně, až do doby, než chtěla začít vypracovávat hezky měkké správně kynuté těsto, až do chvíle, než sáhla na poličku pro kvasnice, no a v té chvíli zjistila, že žádné těsto nevypracuje, jelikož na poličce, kde mají být kvasnice, vůbec žádné kvasnice nejsou, a dokonce že nejsou ani ve spížce, ani v lednici, ani v komoře, ani ve džbánu a to teda byla záhada, to znamenalo, že je buď včera u Labermana nechala v košíku, nebo jí někde vypadly, nebo je do toho košíku vůbec nedala, v každém případě, ať už v tom košíku byly nebo nebyly, u nás doma teď prostě nebyly!
„No, tohle,“ zamumlal pan Bamba a já pravil, že to ještě není všechno a muži byli celí napnutí, jak to bylo dál a já jim dál líčil, jak slečinka nejdřív zděšeně vykřikla, jak jí ruce jí vylétly, až vysoko nad hlavu a ona hleděla na všechny ty přichystané věci, zrak jí přeskakoval z mouky na vajíčka, z vajíček na máslo a zase zpátky na mouku a naráz přeskočil na mě a v očích jí nadějí zablesklo.
A o chvíli později už jsem uháněl alejí nad Bekovkou, utíkal jsem tou nejkratší cestou do koloniálu pana Labermana, utíkal jsem a pevně svíral lísteček s nápisem kvasnice a hlavou mi vířilo slečinky důrazné: „Nikde se, Leošku, nezastavuj, nikde se nezdržuj a vyřiď panu Labermanovi, že se nechávám pozdravovat a prosím o jedny velké kvasnice a vyřiď mu, ať jsou to ty pravé čerstvé pekařské a ne ty sušené hrudky, co nekynou a jen se drolí!“ A já si to o těch kvasnicích opakoval pořád dokola a uháněl podél Rynečku tou nejkratší cestou k Labermanovi, uháněl jsem úvozem nahoru k Višínku, kolem staré cihelny, kolem té staré oprýskané zdi, co se klene vysoko nad mou hlavou, minul červenou rezavou schránku, minul bílou zídku, minul kovanou branku zdobenou strašidelně zamračenými chrliči-
a v té chvíli se mé kroky zastavily.
Stál jsem tam a zíral.
Tisíckrát už jsem tudy prošel. Tisíckrát už jsem kolem téhle branky pospíchal. Kolem téhle železné kované branky zapuštěné hluboko do kamene. Kolem téhle branky vždycky pečlivě zamčené prastarým velikánským zámkem s nadvakrát obtočeným řetězem. Tisíckrát už jsem tudy šel a přemýšlel, co je asi za tou zdí schované. Nejmíň tisíckrát!
A dnes poprvé, co kdy pamatuji, byl zámek odemknutý a řetěz stočený u hlavy chrliče. Bylo otevřeno!
Strčil jsem lísteček s nápisem kvasnice do kapsy. Jako kocour dobrodruh, jako kocour, který miluje dobrodružství, jsem nedokázal odolat. Kovová dvířka zaskřípala a já vstoupil.
A pak šel a šel, kolem divokých divizen, kolem bílých skalek, kolem vysokých trav až k morušovému keři, no a tam uslyšel, to o těch bělostných hýždích a tupém a teď, pohlédl jsem na pana Kytku a na pana Bambu, „jsem tady.“
„No, teda,“ pokýval uznale hlavou pan Bamba, „to je tedy hodně zvláštní příběh. A co ta dobrodružství, kocoure? Potkalo tě tady nějaké, když jsi teda ten dobrodruh?“
Trošku jsem se bál, že budou zklamaní, Že se budou cítit ošizení, když jim povím, že jsem tady, v té zahradě za vysokou zdí, vůbec žádné dobrodružství nezažil. Že se tady namísto dobrodružství celé odpoledne jen procházím a kochám a raduji a jsem do hloubi duše ohromen vší tou nádherou, která tady kolem kvete, štěbetá a pučí, přesně tak jsem to panu Bambovi řekl, kvete, štěbetá a pučí a jaké bylo mé překvapení, když jsem viděl, jak se mužům radostně rozsvěcejí oči, jak radostně přikyvují a jak opřekot chrlí, že teď jsem to teda trefil, že zrovna tak je to i s nimi, jelikož oni, zrovna tak jako já, se tady taky kochají a taky radují a taky jsou stále znovu a znovu ohromováni vší tou krásou okolo a přitom zažívají mohutné návaly úchvatné inspirace a pak pan Kytka pohlédl na pana Bambu a pan Bamba nepatrně přikývl a pan Kytka mě uchopil za rameno, podíval se mi hluboko do očí a pravil:
„Víš, Leošku, možná tomu nebudeš věřit,“ pan Kytka trošku ztišil hlas, „ale my dva,“ hlas pana Kytky byl vážný a tak tichý, že jsem se k němu musel naklonit, a pak, ve chvíli, kdy mé ucho bylo skoro až u jeho rtů, to pan Kytka dořekl. „Leošku,“ řekl ten pan Kytka, „možná tomu nebudeš věřit, ale my dva, my jsme totiž - básníci."
Nezafoukal stříbrný vítr, ani nezahrála zlatá harfička, ale chvíle to byla přesto nezapomenutelná
A já pohlédl na stoleček před nimi, na celou tu hromadu jejich básní a pocítil hluboký obdiv k těmto dvěma umělcům. A pan Kytka, nejspíš aby můj obdiv ještě umocnil, dodal, že oni nejsou jen tak nějací dva náhodní básníci, kteří se tady náhodou kochají, ale že dokonce mají básnický spolek a vždycky ve čtvrtek se tady na tomhle místě scházejí, a čtou si tady své nové básně a hovoří o básních a píší básně a členy toho spolku jsou tady pan Bamba, pak samozřejmě pan Kytka a potom ještě pan Koza, který zatím dnes ještě nedorazil, ale protože je čtvrtek, tak jisto jistě ještě dorazí.
A v té chvíli v křoví za námi zapraskalo, zašustilo, my se otočili, ale nevylezl od tam pan Koza, jak jsem čekal, ale vyletěla úchvatně barevná červenka královská, rudá náprsenka jí ve sluníčku jiskřila a ta červenka v zobáčku držela červenou višni, zářící jako nějaký obrovský sluneční rubín a já spatřil, jak básníkům naráz jihne zrak, jak se jim oči dojetím zastírají a podivuhodné světlo se do nich vkrádá, a tehdy jsem pochopil, že jsem přítomen veliké básnické chvíli, že právě teď, pod dojmem té planoucí červenky se v básnících básnická můza probudila, políbila je na rty nebo na čelo nebo kdo ví, jak to funguje a jim se ze vší té nádhery teď v hlavě rodí všelijaké podivuhodné básnické obrazy, všelijaké úchvatné verše a rýmy jim tam teď krouží a poletují a skládají se do neuvěřitelných trojverší a čtyřverší a už zbývá jen je zaznamenat.
A to už se pan Bamba natáhl po čistém papíru na stole a pan Kytka se natáhl po jakémsi ubrousku a už psali jako o závod, hlavy se jim nakláněly mimoděk na stranu, špičky jazyka se v mohutném soustředění vyplazovaly, rty mimoděk šeptaly a básníci psali a psali a když po chvíli tužky odložili, byly papír i ubrousek popsaný docela.
První četl svou báseň pan Kytka. A četl ji hlasem hlubokým a bylo to takhle:
Dotkni se do tmy,
která šramotí,
jako když netopýr
má obuté boty
Dotkni se do tmy,
která šramotí,
jako když myši se
k ránu okotí
Dotkni se do tmy,
který šramotí,
jako když slečinka
si svléká letní šaty
Dotkni se do tmy,
která šramotí,
jako s červenkou
letí snům na proti
Moc se mi to líbilo. Nejen, že v té básničce byla červenka, ale dokonce tam byla i naše slečinka. A pak četl svou báseň pan Bamba a to jsem teprve koukal, protože první sloka začínala:
Chytím rybu za nohu
a přivážu ji ke břehu,
a jestli kolem začne pršet,
budete ji dobře slyšet,
ona vám jeden příběh poví
příběh o kocourovi Leoškovi
příběh o tom jak-
A tahle báseň se mi líbila ještě víc, líbilo se mi to tak moc, že když ji pan Bamba celou dočetl, tak jsem hlasitě zavýskl a vykřikl: umí a bravo a ještě jednou bravo a taky jsem tleskal a přidal sláva a básníci se tvářili potěšeně a pan Kytka zavrtěl hlavou a povídá: „No, to se podívejme, on snad tady kocour má vážně rád poezii!“ A pan Bamba si posunul klobouk z čela a radostně přitakal: „U svaté Floriány, pane Kytka máte recht, že jo! Ten kocour má vážně rád básně!“
A rozesmál se. Oba se rozesmáli.
Nad Viničními Šumicemi se rozezněly odpolední zvony, od Větrova povíval příjemně chladivý vánek a já básníkům vyprávěl o naší slečince, o tom, jak si slečinka čítává básničky, jak si vždycky napustí horkou vanu, naloží se do té horké vody a pak nám společně čte Ortena a Robinsona Jefferse a Kainara a Seiferta a někdy, když má chmury, tak Máchu a já jí dnes poradím, aby rozhodně četla taky pana Bambu a rozhodně, aby nezapomněla taky na pana Kytku a až dneska bude slečinka brát koupel, tak jí zarecituji tu báseň pana Bamby, tu Nic se nesmí lámat přes holenou a to už teď vím, že bude poslouchat fakt pozorně. Panečku ta bude koukat!
A básníci se usmívali a pan Bamba povídá: „To jsou mi ale věci“ a pak se naklonil k panu Kytkovi, něco mu šeptal a pan Kytka přikyvoval a taky něco šeptal, a pak se na mě s vážnými tvářemi otočili a pan Kytka slavnostním, velice slavnostním hlasem pravil:
„Milý, kocoure Leoši, dovol nám, abychom jménem našeho básnického Spolku, tebe i tu tvoji slečinku pozvali na veliké básnické čtení, které se bude konat přesně za týden přímo za tímto morušovým keřem a své básně tu budou číst všichni členové našeho Spolku, tedy tady pan Bamba, já Kytka a samozřejmě pan Koza, který si tu slávu určitě taky nenechá ujít. Tak, co ty na to, kocoure Leoši, přijdete?“
A já řekl, že ano.
A já, tím okamžikem celý dojatý, hlasem rozechvělým, jsem řekl, ano!
No, a o tom básnickém setkání vám povím příště.
Jakákoli podobnost s osobami z povídky Chcete vidět zlatou Prahu od B. H, je čistě náhodná.