Vždycky o Vánocích mi slečinka předčítá z té veliké staré knihy plné příběhů a to já ani nedutám a ona mi čte o Ježíškovi a o jesličkách a o Betlému a taky o tom jak Bůh stvořil zemi a jak na nebi rozsvítil svítilny a jak řekl, ať se vody rybami zahemží a vody se rybami opravdu zahemžily a On v těch vodách stvořil veliké mořské obludy a nad vodami okřídlené ptáky a taky zeleň a a byliny a různé druhy plodných stromů a po těch bylinách a stromech stvořil všelijakou drobnou havěť a polní zvěř a spousty a spousty dalších živočichů a když mi slečinka četla, jak tvořil ty další živočichy, tak to jsem si hned představil, jak ten pán Bůh stvořil i mě, úplně jsem toho pána Boha viděl, jak se na sklonku toho pátého dne najednou zamyslel a pak tím svým krásným hlubokým hlasem řekl:
Budiž kocour! A kocour byl.
A On viděl, že kocour je černý i oddělil kocoura od tmy.
Tu tmu pak nazval tmou a kocoura černým kocourem.
A slečinka se smála a pravila, že takhle nějak to nejspíš bylo, a že jsem rozumbrada a v té chvíli se v dálce nad Špilberkem začaly rozsvěcet první vánoční hvězdy a slečinka zavřela knihu a povídá, že už je pozdě, že další příběh si přečteme zase až zítra, a bude to ten o té úplně první slečince a o jablíčku a o našeptávání a pokoušení a to jsem se hned převelice těšil, protože naše slečinka je totiž úplně stejná jako byla ta první slečinka, taky se jmenuje Evička, a taky ji pořád něco pokouší a našeptává a když jí to pak nevyjde, tak tady s brekem pobíhá v kalhotkách a telefonuje s kamarádkama a tehdy mě napadlo, že když se blíží ten Silvestr, že bych mohl nějaké to její našeptané dobrodružství sepsat a jelikož je to obvykle i dost lechtivé dobrodružství, tak by se to na toho Silvestra docela dobře hodilo. Tak uvidíme, jestli něco sepíšu. Uvidíme.
