Kolikrát už jsem tuhle otázku dostal. Pořád se mě na to někdo ptá. „Kocoure, kde máte Pifa?“ „Kam se ztratil?“ „Jak to, že už o něm nepíšete? Vždyť v první knížce jste byli tři, ve druhé taky a najednou je pryč. Najednou jste jen slečinka a kocour. Tak kde je? Kam zmizel? Kam se ztratil?“
Pořád dokola. Pořád se mě na to někdo ptá! A já už nemůžu. Už to tajemství nedokážu déle skrývat! Musím vám to říct. Chci vám to říct. Možná mé vyprávění bude zmatené a překotné, však jedno vím jistě.
První byl výkřik!
Ano, tím strašným výkřikem to začalo. To strašlivé zaječení, které zčista jasna prořízlo ospalé ticho, to je to první, co si z toho rána pamatuji. Bylo v něm tolik hrůzy a děsu, že jsem na nic nečekal, nebezpečí nedbal a vylítl z našeho stanu přímo do rozednívajícího se dne. Div, že jsem slečinku neporazil. Stála tam bledá jako křída a brada se jí třásla neskrývanou hrůzou.
Vůbec se nedivím, že se slečinka tak lekla.
I kdyby to byla cizí hlava, tak by se slečinka lekla, ale tohle byla ještě ke všemu hlava Pifova. A vypadala příšerně. Pif se i zaživa uměl pekelně šklebit a vyplazovat jazyk a hýbat ušima, ale tahleta jeho useklá hlava, ta se snad šklebila ještě víc, jazyk vyplazovala ještě dál a uši měla modrý.
Navíc neměla brýle a brýle Pifa dělaly vždycky aspoň trochu inteligentním. Teď ale chyběly.
Stáli jsme tam se slečinkou jako přimrazení, zírali na tu nabodlou hrůzu a kolem nás bylo naprosté ticho, dokonce ani vysoko v korunách stromů se lísteček nepohnul, ani jediný ptáček nezazpíval, ani motýlek kolem neprolétl, jen hluboké nekonečné zelené ticho. A najednou se v tom hlubokém nekonečném zeleném tichu ozvalo takové zvláštní mlaskavé: mlap-mlap mlap. A znovu. Mlap-mlap-mlap.
Nevím, jestli to zamlaskala ta hlava, nebo ten kdo tu hlavu setnul, zato vím, že jsem nikdy v životě tak rychle neběžel. A řekl bych, že slečinka taky ne. Utíkali jsme z toho hrozného lesa jako šílení, utíkali a utíkali, až jsme té hrůze utekli.
No a to je celé.
Od toho dne jsme ani Pifa, ani tu jeho hlavu neviděli. A to je ten důvod, proč už o něm nepíšeme. Proto nebyl ve třetí knížce, proto nebyl ve čtvrté knížce a nejspíš nebude ani v té páté.
Říkám nejspíš, protože samozřejmě stát se může cokoli. Nikdy nevíte co, ale klidně to může být fakt NĚCO!
Klidně to může být třeba jak s Bobby Ewingem z Dallasu. Pamatujete na Bobbyho? A na to jak umřel? A jak se asi po stopadesáti dílech najednou úplně nečekaně vrátil?
Vždyť ten náš Pif se taky může vrátit. Klidně může zrovna jak Bobby najednou vyjít ze sprchy, zase bude mít zpátky na krku tu svou zarostlou hlavu, dokonce na té hlavě bude mít zase ty své kostěné inteligentní brýle, zase se bude perfektně šklebit a hýbat ušima a my se slečinkou budeme děsně překvapení a slečinka spráskne ruce nad hlavou a vykřikne: „Proboha, kde jsi byl tak dlouho, drahý!“ a pak položí na stůl jeho oblíbený talíř s ptáčky. A já se s Pifem rozdělím o knedlík.
Ale zatím pořád nic. Zatím tady sedíme se slečinkou sami.
A voda v koupelně ani nezašplouchá.
KONEC
