„Pife! Mohl by ses na něco přijít podívat?“ ozvala se slečinka z obýváku a řekla to takovým tónem, že jsme šli hned.
„Leošek snad ani nemusel,“ namítla, když nás uviděla ve dveřích, ale pak jen mávla rukou a ukázala na počítač: „Co to má být, tohle?“
Na obrazovce usilovně souložila nějaká dvojice. „Najednou se tady objevili,“ pokrčila slečinka bezradně rameny, „a ani vypnout to nejde,“ dodala a na důkaz zmáčkla dvakrát restart.
Fakt se nic nestalo, ti dva tam akorát změnili polohu.
„Ukaž, pusť mě k tomu“, řekl odborník a sedl k počítači. Chvilku bezúspěšně mačkal restart, pak hlavní vypínač a pak navrhl, že zkusí pojistky a odběhl do sklepa. Slečinka mi řekla, ať se na to nedívám, načež já jí řekl, že tohle už jsem samozřejmě viděl mockrát a ona se hned vyptávala, kde jako bych k něčemu takovému přišel a pak už cvakly pojistky, světlo se vypnulo, počítač se vypnul, vzápětí se světlo zase rozsvítilo, slečinka počítač znovu zapla, obrazovka se rozsvítila a náruživí milovníci byli zase zpátky.
„Tak co, pomohlo?“ zafuněl nám do ucha zadýchaný Pif a slečinka opáčila, že nepomohlo, že snad vidí, že tam jsou pořád. Pak ji ještě napadlo, jestli náhodou nebyl děda zase na nějakých těch erotických stránkách, ale to byly asi tak všechny nápady, které zazněly.
Mlčky jsme se dívali na monitor, na ty dva tam, když tu jsem si povšiml něčeho podivného.
„Hele, ty hodiny za nimi,“ zaťukal jsem na obrazovku, „Ty vzadu na stěně...“
„Co je s nimi, Leošku?“
„Je na nich čtvrt na jedenáct!“
„A?“
„Čtvrt na jedenáct! To je přece zrovna tolik, co teď u nás.“
Dva nechápavé obličeje se na mě upřeně zahleděli.
„Stejný čas! Chápete?!“
Pif se podíval na své hodinky, pak na monitor, znovu na hodinky, ale protože ani on, ani slečinka nic neříkali, řekl jsem to sám.
„Mají tam stejný čas, né? Takže víte, co si myslím? Podle mě to není nějaký film! Podle mě to je přímý přenos!“„Čtvrt na jedenáct! To je přece zrovna tolik, co teď u nás. Chápete? Stejný čas! Mají tam stejný čas!“
A zrovna v té chvíli se v záběru poprvé objevil i zpocený obličej toho chlápka a my vydechli překvapením.
„To je přece pan Jiřičný!“ „Jiřičný od nás ze čtvrtého!“ „To jsou Jiřiční!“
Bylo to neuvěřitelné. Právě jsme se dívali v přímém přenosu přímo do ložnice Jiřičných.
„Ale jak to, že je vidíme?“ vykulila oči slečinka.
Její otázka byla zodpovězena přesně za pět dnů.
*
„Ty záběry Jiřičných jste samozřejmě nikdy neměli vidět,“ vysvětloval major Moustache, „zřejmě došlo k nějaké poruše v jeho propracovaném systému...“
Byl čtvrtek, přesně pět dní od dne, co jsme to lechtivé video ohlásili a major seděl v naší kuchyni a popisoval nám, kam až ho pátrání zavedlo a jak ten neuvěřitelný případ vyřešil.
„Včera jsme ho dopadli!“ Major vytáhl z kapsy fotku a ukázal ji Pifovi a slečince. „Znáte?“
Pif, shodně se slečinkou, zavrtěli hlavou.
Major poklepal na fotku. „To je přece pan Cedr. Bydlí tady v osmém... Takový nenápadný nájemník...“
Pif znovu zavrtěl hlavou.
„Ale ano,“ naléhal major a posunul fotku pana Cedra přes stůl až ke mně. „Určitě si na něj vzpomenete, je to tak zhruba půl roku, co u vás v domě instaloval svou vlastní domácí síť s výhodným připojením. Obcházel všechny partaje a nabízel, jestli ji taky chtějí využívat.“
„Ahá, ta wi-fi,“ rozpomenul se Pif, „ ano, samozřejmě, tak tu využíváme, všichni ji využívají, je to velice výhodné a...“
„Naši technici teprve zjišťují, jak to celé provedl,“ přerušil ho Moustache, „ale jisté je, že právě přes tuhle domácí síť pan Cedr nahrával choulostivé situace z ložnic v celém vašem domě.“
„Kristepane,“ vydechla slečinka.
„Ano, paní Pifíková,“ přisvědčil Moustache, „ale to není všechno. On ty nahrávky dokonce sestříhával a poté nabízel za účelem zisku v jedné tržnici. Víte, o tahle amatérská domácí videa je velký zájem!“
„Kristepane!“ Pifčiny už tak velké modré oči se hrůzou ještě rozšířily.
„Taktak, je to děs,“ přikývl major, „člověk si nemůže být jistý už ani doma ve své vlastní ložnici.“ Major otevřel aktovku a vyndal složku nadepsanou: AMATÉŘI z ČERNÝCH POLÍ.
„A tady mám dokonce seznam všech těch jeho nahrávek. Vidíte, zapisoval si jména nájemníků a k nim i počty prodaných kopií.“
Slečinka se sklonila nad seznamem a její pohled přeskakoval ze jména na jméno.
„Je tohle vůbec možné?“ kroutila hlavou, „Jiřiční ... sedm set patnáct kopií!... Kedrlovi... třista třicet ... Čontofalští... Ryšánek... Zachovi... Máte pravdu, pane majore, ti všichni jsou z našeho vchodu!“ Pifka otočila seznam na druhou stranu... „Plíškovi taky! Padesát tři kopií!! A tady... Pifíkovi ...“
Slečinka zvedla hlavu od papíru. „Nic? My nic?“
„Ano, paní Pifíková,“ radostně se usmíval major a pevně jí stiskl ruku, „pro vás mám dobrou zprávu! Žádné vaše video se neprodalo. Měli jste štěstí!!!"
„Neprodalo?“ nejistě se usmála slečinka a obrátila seznam zase zpátky na první stranu. „Ale říkal jste, že nahrával všechny tady ze vchodu... Nebo nás nenahrál?“
„Ale ano, nahrál, nahrál, to souhlasí, ale jak můžete vidět na seznamu, vaše video se panu Cedrovi nějak prodat nedařilo! Nic. Nula. Měli jste štěstí!“
„Měli jsme štěstí,“ objal Pif slečinku.
„Ano, štěstí,“ radoval se s nimi major a pak otevřel tu svou aktovku a položil na stůl krabičku a v té krabičce bylo dévédéčko , na tom dévédéčku bylo černou fixou napsané Pifíkovi a major zdůraznil, že on se na to samozřejmě nedíval, to by si nedovolil, ani si to samozřejmě nekoupil, ale že to našli v archívu pana Cedra a že to je právě ta nahrávka, kterou pan Cedr v pifíkovic ložnici pořídil a kterou v tržnici nabízel.
A pak už major dopil kávu a řekl, že už bude muset jít, že musí obejít další partaje a ti jsou na tom opravdu mnohem, mnohem hůř než my, ti mají z ostudy kabát a major podal ruku nejdřív slečince, pak Pifovi a nakonec mě, ještě jednou zopakoval, že pro nás to dobře dopadlo a vyšel na chodbu.
A o chvilku později už zvonil u Jiřičných.
A slečinka zatím sbírala ze stolu hrníčky a talířky, skládala je do dřezu, pak na ně pustila horkou vodu a já i přes tu tekoucí vodu slyšel, jak si tam pro sebe mumlá: „Tak nic se neprodalo, nic se neprodalo, měli jsme štěstí, tak ono se nic neprodalo...“
*
Musím říct, že mě teda taky docela překvapilo, že naši nic neprodali, protože třeba pan Jaroušek o slečince říká, že je fakt dost dobrá, že by stála za hřích, nebo třeba když jdeme na procházku, tak po ní různí páni taky koukají, jako že je dobrá a najednou taková slabota. Ale tyhle prodeje se holt nedají odhadnout. To máte jako ten můj Nejvtipnější kocour. Taky je dobrej a taky se neprodává.
A s těmito myšlenkami jsem zhasl stolní lampičku a přitáhl si měkoučkou pokrývku pod bradu. Jojo, tak už to holt někdy na tom světě chodí, být dobrej prostě nestačí.
A pak už mě oklopil hluboký a úlevný spánek.
KONEC
Doslov:
To v pokoji za stěnou se ještě svítilo.
Slečinka si naposledy hřebenem projela své dlouhatánské černé vlasy a pak se uvelebila vedle Pifa na gauči.
„Opravdu se na to chceš podívat, Evi?“
„To si teda piš, když už jsme tak špatní,“ řekla a podala mu ovladač.
Dévédéčko pana Cedra, nadepsané Pifíkovi s tichým zabzučením zajelo do přehrávače.
„Tak já to teda pouštím.“
Evička odhodlaně přikývla.
Jejich soukromé video začalo.
Nejdřív se nic moc nedělo, obraz byl tmavý a celý roztřesený, ale po chvíli se ustálil, vyjasnil a objevila se veliká postel. A na ní velikánská zeleno-žlutě proužkovaná peřina s medvídky. Ta peřina se líně pohybovala.
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Bylo to nekonečné. Občas to pod peřinou zafrkalo, zamlaskalo a pokračovalo.
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
„Mohl bys kousek přetočit?“ šeptla Evička.
Časomíra ukazovala, že film trvá už 7hodin 27minut, když se ozvalo děsné zafunění a pohyb ustal.
Pod peřinou to chvíli šustilo, převalovalo, protahovalo, pošoupávalo a najednou se peřina prudce odhrnula a objevila se rozježená kocouří hlava. Kocour rozespale zíral před sebe, pak dlouze zívl, spustil nohy přes okraj postele, obul si trepky a odšoural se směrem do kuchyně. Po chvíli se zase vrátil, sundal trepky, srovnal je hezky napravo u nočního stolku, naklepal polštář a za pár okamžiků se peřina dala znovu do pohybu
Áááááááááách úúúúúúúúúúch, ááááááááááááách úúúúúúúch
Film skončil.
„No, tak já bych si to teda koupila,“ řekla Evka a pak se oba s Pifíkem rozesmáli. A smáli se a smáli a pak Pif předvedl, jak se asi tvářil pan Cedr, když zjistil, že u Pifíků napíchl úplně jinou ložnici, než měl původně v úmyslu a Evka si přetáhla polštář přes hlavu a smála se ještě víc a Pifík se zeptal, jestli ten film může pustit znovu a Evička se smála tak, až kopala těma svýma krásnýma dlouhýma nohama do vzduchu a když se konečně dosyta nasmáli a když už zhasli, tak společně přísahali, že pravdu o tom videu se jejich Leošek nikdy nesmí dozvědět.
Protože to, že se neprodává jeho knížka, je vážně smutná věc, ale že se neprodává ani jeho video, to už by bylo na jednoho malého černého kocourka opravdu příliš.
KONEC