I.
Tlumený hovor těch dvou u stolu nerušeně plynul a já poslouchal.
„Tohle, je vaše čára srdce, pane Pife, vidíte, začíná zrovna tady, pod Měsíčním vrchem, pokračuje přímo kolem Jupiterova žlebu a vede až k malíčku. Něco takového jsem tedy ještě neviděla, opravdu neobvykle výrazná linie...“
Madam Hortenzie upila čaje a pokračovala ve výkladu.
„... a to mi o vás říká, že jste muž uvnitř velice silně citově založený, muž romantický, ale také vášnivý, jste něžný i smyslný, ukrývá se ve vás lev i králíček, mám pravdu?“
„Ehm, no... králíček...“
„Ale jen neříkejte, pane Pife, i ten králíček je tady, i ten králíček. A dál se mi tu ukazuje nějaká dívka... vidíte, tady kříží vaši čáru osudu... vaše osudová žena... záhadná... tajemná dáma v černé...“
„To bude Eva, né? Je to Eva? Taková menší, dlouhé, černé vlasy, modré oči...“
„Vydržte, pane Pife, dívám se, dívám... Její znamení znáte?
„Nó, má takovou malou pihu, tady, zrovna pod...“
„Znamení narození!“
„A jo, Blíženec.“
„Ano, tak je to ona, pane Pife, dívka s pihou... a před ní v písku klečí... nevidím to úplně zřetelně... zřejmě nějaký kosmonaut?“
„A jó, no, to možná bude kosmonaut, víte, to byl takový můj dávný sen, vždycky jsem chtěl být kosmonaut, ale nějak mi to nevyšlo.“
„Pane Pife, nevzdávejte se svého snu, jděte dál za svým snem, ten kosmonaut tu na vás pořád čeká! Takže tím jsme probrali vaši práci a ještě se podíváme na vaše zdraví... ano, tady... tady je vaše čára života a ta nám říká, že... “
A v té chvíli se melodický hlas Madam Hortenzie zadrhl a pak nastalo ticho. To ticho bylo nekonečné.
Otevřel jsem oči. Madam Hortenzie, bledá jako stěna, zblízka hleděla do Pifovy dlaně a její rty se neslyšně pohybovaly.
Nakonec už to Pif nevydržel. „Co tam vidíte? Co tam je?“
„To je hrůza,“ vydechla Hortenzie a havran na jejím rameni si zakryl křídlem oči.
„Co?“ Pif viditelně znervózněl. „CO TAM TEDA JE?!!“
„Ano, je to jisté, není pochyb,“ šeptala madam, „ pane Pife, čtu ve vaší dlani o strašlivém neštěstí. Stane se to tento rok, někdy v dubnu, možná květen, ano, teď to vidím úplně jasně, stane se to poslední dubnovou sobotu a toho dne...“ Hortenzie vytáhla z kapsy sáček s tabákem a dlouhými prsty si pomalu balila cigaretu. „A toho dne...,“ olízla papírek, „toho dne, pane Pife...,“ plynový zapalovač zasyčel, madam zhluboka potáhla a pak do oblaku dýmu větu dokončila: „Toho dne zemře Mistr Karel Gott!“
„Karel Gott?“
„Ano, Mistr nás opustí.“
„A tohle vy čtete v mojí ruce?“
„Ano!“
Pif vypadal, že se mu ulevilo. „Tak Karel Gott říkáte, to je tedy smutné, opravdu smutné, ale abych řekl pravdu, to se mě snad až tak moc netýká, ne?“
„Pane Pife!! Vy nevíte, o čem mluvíte!! Tohle se týká nás VŠECH!“
„I mě?“ vstoupil jsem do hovoru.
„Ano, i tebe Leošku! Věřte mi vy oba, svět už nikdy nebude takový jako dosud! Mistr bude pryč, vidím to tady přímo před sebou!“ Hortenzie znovu uchopila Pifovu ruku.
„Vidím, jak se vše hroutí... den po Mistrově odchodu lidé skoupí všechnu jeho hudbu... vidím prázdné obchody... všude zmatek... ceny desek stoupají... lidé v ulicích... včelky útočí... burza se otřásá... nikdo kávu nesladí... Lucerna hoří... chaos se šíří Evropou... a pak nastane temný čas Imitátorů Mistra, objeví se Ulmar, za ním Zlor a z jihu přijede Narran-b-aatar a ten bude opravdu hrozný. A přijdou další a ti budou ještě horší. A začne válka o trůn.“
Musím říct, že jsem tedy vážně zíral, co všechno má náš Pif napsané v ruce. Madam Hortenzie byla třída, ale pořád se mi zdálo, jakoby v té své předpovědi něco přehlídla. Něco důležitého, něco... a naráz mi to došlo.
„Paní Hortenzie?“
„Ano, Leošku?“
„A co když je náš Pif Vyvolený!“
Hortenzie se na mě překvapeně podívala. „Vyvolený? Jak jsi na něco takového přišel, Leošku?“
„Paní Hortenzie! Čí to byla ruka, ze které jste to všechno vyčetla?! Přece Pifova!! Všechno, co jste říkala, je napsané v ruce našeho Pifa!“
„A?“
„Tak je snad jasné, že se nás to nějak týká! A víte vy co? Podle mě to znamená, že s tím máme něco víc společného! Paní Hortenzie! Co když tomu všemu máme nějak zabránit? Možná tu strašlivou předpověď zvrátit? Možná dokonce i Mistra před smrtí zachránit?!!“
„Teda, Leošku, to je dobré, vážně dobré,“ přikyvovala Hortenzie, „myslím, že bys měl taky začít předpovídat, máš talent.“
„Děkuji. A jak to teda bude dál, paní Hortenzie?“
„Nemám zdání Leošku, tak daleko já už nedohlédnu, ale třeba bude vědět tady... ,“ otočili jsme se na Pifa.
Vyvolený nevěděl.
„Leošku,“ Hortenzie ztišila hlas, „pak už zbývá jenom jedna osoba, která vám může pomoci. Musíte navštívit paní Belatrix. Ona bude vědět víc. Belatrix vidí mnohem dál než já.“
„A kde ji najdeme?“
„Ede! Hej, Ede!!!“ Havran sedící na rameni Hortenzie, zvedl hlavu. „Ede, zavedeš je k Belatrix!“ poručila madam.
Ed důležitě přikývl a nasadil si klapky na oči.
„Nešaškuj tady zase,“ pohrozila mu Hortenzie a směrem k nám dodala: „Víte, Ed tu cestu zná i poslepu a tak se někdy děsně vytahuje.“
Havran se ušklíbl, mávl křídly a za okamžik z něj byla docela malá černá tečka na obzoru.
„Pospěšte za ním, Leošku,“ rozloučila se Hortenzie, „čeká vás dlouhá cesta! A ještě jednu radu vám dám, Leošku, za žádnou cenu se neotáčejte!“
„Proč?“
„Protože havran letí před vámi!“
A pak jsme se já a Pif a vysoko nad námi Ed, vydali za novým dobrodružstvím. Pro radu k paní Belatrix.
*
Třetího dne navečer, když už se cesta skoro ztrácela v keřích divokých ostružin a koruny stromů byly tak husté, že k nám ani zpěv ptáků nedozněl, Ed slétl na zem.
„Hoši, jsme na místě, dostanu dvě stě padesát. Dvě stě padesát od každého,“ upřesnil Ed.
Pif sáhl do kapsy. „Takže dohromady to bude pět set, ano?“
„Jak, pět set,“ zamračil se havran, „a co tihle, ti k vám nepatří?“
„Kdo?“
„No, tady ti.“
Za námi stálo mlčky nějakých padesát lidí.
„Vy jdete taky k Belatrix?“ otočil se Pif k vousáčovi vepředu. „Né, my jdeme na Velehrad,“ odvětil vousáč.
„Na Velehrad?“ Pif se zamyslel. „ Hm, říkáte na Velehrad? Pane, tak to už jste přešli. Musíte se vrátit na hlavní a tam se dáte doleva, to nemůžete minout.“
„Musíme se vrátit,“ mávl muž na ostatní a dav poutníků se s mumláním obrátil a vydal zpátky ke křižovatce.
„Takže pět set, Ede, v pořádku?“
„Fajn hoši,“ havran sbalil peníze a pak ukázal za sebe. „ Tady to je.“
Přísahal bych, že ještě před chvílí tam byly jen ostružiny, ale to už teď neplatilo. Divoké keře se najednou rozestoupily a přímo před námi se objevila pečlivě upravená zahrada, uprostřed té zahrady stál červený dům a na zápraží se v proutěném křesle houpala nádherná žena. A ta žena se smíchem zvolala:
„Buď zdráv Ede, ty starý šejdíři, kohopak to přivádíš, představ mi své přátele, přece.“
„Tak tohle je kocour Leoš a tohle romantický a ještě k tomu smyslný pan Králíček,“ zaskřehotal Ed.
Krásná paní nám pokynula. „Ráda vás poznávám, já jsem Belatrix, ale můžeš mi říkat Bel, Králíčku.“
No, já teda myslel, že by jí měl hlavně hned říct o té předpovědi madam Hortenzie, ale Belatrix ukázala vedle sebe ke stolu. „Nespěchej, Leošku, vsadím se, že ti nejdřív přijde k chuti sklenice vychlazené limonády a pár koláčů, co říkáš, Leošku, a já zatím ukážu tady Králíčkovi moji zahradu. Potom mi povíte, proč přicházíte.
Ede, a ty přiveď ostatní, ať si to také přijdou poslechnout.“
*
A když byly všechny koláče snězeny a číše znovu naplněny, paní Belatrix se pohodlně opřela ve svém křesle a my se pustili do vyprávění. A pověděli jí vše. Vše, co vyčetla madam Hortenzie z Pifovy ruky. Pověděli jsme jí o králíčkovi, o kosmonautovi, i o té tajemné ženě s pihou, která kříží Pifovu čáru osudu, a že ta tajemná dáma je určitě naše slečinka, to o té slečince jsem zopakoval radši dvakrát, aby paní Belatrix věděla, ale hlavně jsme jí řekli vše o Mistrovi, že nás brzy opustí a že svět už nikdy nebude takový jako dosud a nastane temný čas Imitátorů a přijede Ulmar a za ním Zlor a Narran-b-aatar a že my s tím vším máme něco společného, ale nevíme co a...
„a to je celé,“ dodal Pif a kolem se rozhostilo ticho.
První promluvil vousáč. „Jmenuji se Martin a chci vám říct, pane,“ vousáč namířil svůj ukazovák na Pifa, „že žádná křižovatka ani odbočka na Velehrad tam nebyla, jak jste nám předtím tvrdil! Zkusili jsme zkratku přes les a jsme zase tady! Ale pane, pokud je pravda, co nám tu teď povídáte o té předpovědi madam Hortenzie a není to zase jak s tou odbočkou na Velehrad, potom vězte, že s námi můžete počítat. Já a těchto padesát poutníků zůstaneme po vašem boku až do konce.“
Martin se s potleskem posadil.
Jako druhý se o slovo přihlásil zástupce elfů, vznešený Helfor, a pravil: „Již po mnoho let my, elfové, zpíváme Mistrovy nádherné písně. Bez jeho písní by byl svět neradostné místo, jsme Mistrovi mnoho dlužni a tak, ať nadcházející výprava dopadne jakkoliv, i my, elfové, jdeme s vámi!“
A potom již povstal Óin, syn Glóinův, první z trpaslíků a jeho hlas byl pevný a plný odhodlání. „Paní Belatrix,“ zvolal trpaslík, „i vy, lidé z Velehradu, elfové, Ede i ty, kocoure, vy všichni dobře víte, že s námi mohl Mistr vždy počítat. Už v roce šedesátém, kdy Mistr ještě zdaleka nebyl tak populární, mu své hlasy poslali Globin, Gvalin, Obin, Omlin, Telšar, Bumbur a Flór. Rok na to, se k nim přidali Galin, Gloin, Thulin, Žulin, Udin, Luplin, Idor, Dubon, Duplin, Lublin, Bodlin, Papin, Narvi, Umlau, Thorin, Ronin, Lundin, Jurin, Hamil, Štůr, Žil, Pšil, Jazylka a Grym. A v následujícím roce, tedy v roce, kdy Mistr poprvé slavně zvítězil, pro něj hlasovali další. A byli to:
Mulin, Hoplaj, Hoblaj, Ibun, Flén, Mulén, Tjumil, Berbar, Galeš, Gabin, Gulin, Gusin, Nous, Fis, Vlár, Mlár, Plyš, Lemon, Ledon, Knutt, Rmut, Vhor, Tlili, Fleš, Frór, Igor, Indoor, Klár, Hlub, Plum, Armin, Buren, Hevlin, Žemli, Olejá, Ubli, Jekor, Kovral, Vrat, Frerin, Knut, Kuri, Aloa, Gimli, Grór, Bombur, Abi, Arin, Jarin, Kudlin, Chaplin, Holén, Galén, Šapek, Bral, Berta, Bofur, ...“
II.
...Pilates, Opocen, Lipon, Lipan, Lepin, Lupin, Erlin, Kmín, Blejzr, Merlot, Marvin, Mufin, Ctibor, Kyborg, Gygan, Gygant, Grygar, Turban, Kebab, Ebab, Erat, Eman, Bulan, Huban, Galán, Rudla, Kuda, Tudy, Kremenacz, Fricl, Prycl, Filc, Šilco, Šilto, Šizun, Gronin, Ožil, Omžil, Okošt, Probošt, Ogot, Got, Oligot, Otelot, Olgoj, Choroš, Hroš, Groš, Galoš, Gaveloš, Sqvoš, Hanka, Havela, Hongo, Tongo, Modal, Nibon, Isold, Imram, Inzul, Šachťor, Šuťa, Stélka, Daňa, Deci, Twist, Svišť, Isold, Igor Poréza, Boulin, Houlin, Boulini, Houlini, Fištrón, Filemon, Fikan, Ladin, Ládínek, Churchil, Tasil, Hvil, Věter, Věrtel, Vlasta, Astalavista, Namaž, Namraž, Zvaž, Nalož, Mrož, Zebeto, Budeto, Najdeto, Nejdeto, Hurva, Hurval, Hore, Hombre, Háj, Habán, Halekal, Truc, Štuc, Skrz, Šmrnc, Bilion, Sambilion, Kilián, Babylon, Balion, Bambilion, Babon, Bimbon, Nibon, Nikon, Rondo, Žejo, Žimbo, Čímto, Žůr, Štůr, Štrůdl, Škubl, Jakub, Širák, Šrák, Kšír, Kšilt, Šourej, Libovej, Zlotej, Žlutej, Žaket, Ženatej, Želatin, Ponimaj, Dubaj, Dubák, Poddubák, Naddubák, Barak, Oblady, Oblada, Obaja, Obadva, Šách, Štrách, Šál, Kšá, Šváb, Šrot, Šest, Prej a Prejt!“
Trpaslík sáhl do kapsy. „A nyní pohleďte zde, na tuto zlatou minci,“ Óin zvedl ruku nad hlavu. „Tato mince patří k nejvzácnějším z pokladů trpaslíků a věnoval nám ji sám Mistr, hned po tom svém prvním slavném slavičím vítězství.“
Óin minci zase zabalil do hedvábného šátku a pokračoval:
„A o rok později, v šedesátém čtvrtém, Mistrovi poslali své hlasy dokonce i trpaslíci z jižních lesů, až z kraje Qvillia, a byli to: Quasil, Quadrant, Aquaman, Quaker, Qua-
„Zadrž, Óine!“
„ -gan, Qilda, Qaq-“
„Zadrž již přece, mistře trpaslíku! Víme, co jste pro Mistra celé roky dělali. Je dobře, že jdete také s námi.“ Paní Belatrix povstala. „Ještě někdo chce něco říct? Co ty, Ede?“
„Mě do toho netahejte, já poslouchám Párply.“
A potom již se zraky nás všech obrátily k Belatrix a ona pravila:
„Přátelé Mistra, slyšeli jsme tu o strašlivé předpovědi Madam Hortenzie, a vy se mě teď ptáte, co s námi bude dál. Ptáte se, co bude, až nás Mistr opustí. Ptáte se mě, jestli opravdu přijede Zlor. A Ulmar. A šílený Narran-b-aatar. A já musím říct ANO! Ano, čekají nás těžké časy!“
Poddubák se rozplakal.
„Ale no tak, seber se, Poddubáku, ještě jsem neskončila. Na někoho jste totiž zapomněli. Na světě je přece ještě jeden hlas, který se dokáže postavit Temným Imitátorům!“
„Žádný takový hlas, jako má Mistr, už není,“ vzlykal Poddubák.
„Ale ano, je, přemýšlejte přece,“ naléhala Belatrix.
„Pavarotti?“
„Kdepak Pavarotti, Leošku.“
„Placido Domingo?“
„Taky ne.“
„Bono? Zíma? Iglesias?“
„Samá voda, Leošku, samá voda,“ paní Belatrix se rozhlédla po našich odhodlaných tvářích a pak do ticha pronesla:
„Přece Elvis! ELVIS!!! Přátelé, musíte najít Elvise!!“
V řadách Mistrova Společenstva to zašumělo překvapením. Elvis? Elvis? Říkala Elvis?
„Ale kde ho hledat, paní?“ zvolal Belek Lukostřelec, „vždyť to jsou celé roky, co ho nikdo nespatřil, už celé roky!“
„Ano, máš pravdu, Lukostřelče, je to již dlouho, co se Elvis neukázal. Ale vím o někom, kdo vám ho pomůže najít.“
„Pavarotti?“
„Ne, Leošku, zase vedle,“ paní Belatrix ztišila hlas. „Na světě je jen jedna osoba, která ví, kde se Elvis ukrývá.“
„Kdo???“
„Slavičí Královna!!!“
A znovu vzrušený šum proběhl shromážděním. Kdo říkala? Slavičí Královna? Říkala Slavičí Královna?
„Ano, přátelé, slyšeli jste mě dobře. Musíte navštívit Slavičí Královnu. Královna ví o všech pěvcích světa. Ona už bude vědět. Ona už Elvise najde. Ale buďte opatrní, Královna bývá náladová, a jestli ve vašem hlase zaslechne třebas jen stín něčeho falešného, umí být krutá a nelítostná. Doufám, že umíte noty?“
Zavládlo ticho.
„Tak umíte, nebo ne? Martine? Ne? Helforte? Lukostřelče? Taky ne? Co ty, Óine? Ne? Globine? Muléne? Dubone? Ani ty, ne? Bombure? Kmíne? Dubáku? Poddubáku? Hurvale? Ublaji? Ramenáši? Hroši? Olgoji? Hubane? Štráchu? Probošte? Kšíre? Tak jinak, ať zvedne ruku, kdo umí noty!
Ano, samozřejmě, Leošek a... Králíček... a... už nikdo? Potom je tedy rozhodnuto. K Slavičí královně půjde tady kocour a pan Pif. Ede! Ty znáš cestu, povedeš je! Ostatní tu na vás počkají. Leošku, a teď mě dobře poslouchej. Jedno mějte pořád na paměti! Ať se děje cokoli, nesmíte v její zahradě zpívat. Nezapomeň, Leošku, za žádnou cenu v zahradě Slavičí Královny nezpívejte!“
Ed znovu vzlétl.
Navečer jsme vešli do kukuřice a o dva týdny později vyšli z kukuřice zase ven. A byli jsme na místě. Zlatá brána se otevřela. Ta říkanka, vyrytá nad vchodem, mi vždycky přišla ohromně zábavná, tady mi až tak zábavná nepřišla.
Zlatá brána otevřena,
zlatým klíčem odemčena.
Kdo do ní vejde,
tomu hlava sejde.
*
Tohle byla úplně jinačí zahrada, než u paní Belatrix. Tady žádné květiny nerostly, žádní ptáci tu nezpívali, ani čmeláci nebzučeli. Ale ticho tady rozhodně nebylo. Uprostřed zahrady Slavičí Královny se, jako nějaký osmý div světa, vzpínala do výše ohromná zlatá fontána a kolem ní, po celém návrší, stáli zpěváci a muzikanti s rozličnými nástroji a ti muzikanti měli prsty na strunách, ale nehráli, a ti pěvci měli ústa otevřená dokořán, však ani hlásku nevydali.
Byli totiž celí, docela, načisto zkamenělí.
Zato ta fontána zpívala.
Na všechny strany z ní tryskaly melodie, tak nádherné, až srdce usedalo a ty písně kolem nás poletovaly jak barevné vážky, opojně mi bzučely v hlavě a já cítil, že mi začíná být nějak do zpěvu a když jsem koukl na Pifa, tak i on vypadal, že se co nevidět pustí do zpěvu, ale pořád jsme měli na paměti radu paní Belatrix, že v zahradě Slavičí Královny nesmíme za žádnou cenu zpívat, za žádnou cenu, říkala paní Belatrix, jenže pak si Pif zaclonil oči a povídá: Ty, Leošku, co je to támhle vzadu, támhle napravo, vidíš to? A já si taky zaclonil oči a v ten moment byla celá paní Belatrix i s jejími radami zapomenuta.
To, na co Pif ukazoval, vypadalo na první pohled jako docela obyčejný zahradní altánek. Ale altánek to nebyl. Bylo to přesně to, co znavený poutník s hlavou plnou písní potřebuje.
! KARAOKE !
Já zpívám první! vykřikli jsme s Pifem skoro současně, já první, jáá první jáá a to už se Pif rozběhl a běžel k tomu karaoke altánku a běžel děsně rychle a já za ním a Pif uháněl, jako snad nikdy předtím a já za ním a karaoke bylo pořád blíž, neonový nápis zářil pořád jasněji, disko koule se točily pořád rychleji a já už věděl, že budu zpívat něco od Pavarottiho a k mikrofonu zbývalo sotva pár metrů, sotva kousek, už jsem se po něm natahoval, když mě najednou něco děsně silně klovlo do ucha, ale Pif to nebyl, protože ten se totiž zrovna taky držel za ucho a v té chvíli se kolem nás prosmýkl černý stín, žluté oči měl chtivě vyvalené, peří rozčepýřené a pak už Ed popadl mikrofon a zavřeštěl: Jáááá prrrrvnííííí!!!! A hned na to se z beden vyvalil známý kytarový riff a havran spustil Párply.
Smóóóóóóoooouuuuk on the wóóóóóótrrrr
tara-tara – rararara
Smóóóóóóoooouuuuk on the wóóóóóótrrrr
ša-ra-ra – rararara
Smóóóóóóoooouuuuk on the wóóóóóótrrrr
ta-ra-ra wóóóóóótrrrr
wóóóóóótrrrr wóóó-
A pak jsem ji uviděl. Myslím, že tam na nás čekala celou dobu. Paní v rudém plášti. Stála v temném koutě kousek za Edem, v místě, kam žádná disko koule nedosáhla a její zelené oči se upíraly přímo na havrana. Poslouchala. Ed ji neviděl, ale přesto zpíval jako o život. Dnes už vím, že Ed zpíval o život. Najednou se totiž ta paní pohnula a já si všiml, že za zády drží malou zlatou harfičku. A paní přistoupila k Edovi, harfičku zvedla, na moment tak zůstala, nehybná jak socha, pamatuji si ty její nehty, dlouhatánské a temně rudé a ještě si pamatuji, že mě napadlo, jak vůbec může s takovými nehty na tu harfu hrát a pak harfička zasvištěla vzduchem, ozvalo se všššššum a paní jedním ladným pohybem setnula havranovi hlavu. Tak.
O pár let později jsem se na jednom večírku u příležitosti vydání mé první knihy zeptal profesora Zweigera, jestli je možné, aby tělo bez hlavy zpívalo a on mi odpověděl, že to v žádném případě možné není. Ale věřte mi, že tenkrát, v tom karaoke altánku, bezhlavý Ed dozpíval celou píseň.
*
„A co vy dva?“ obrátila se Slavičí Královna na nás. „Taky jdete zkusit mé karaoke?“
Už jsem se chystal odpovědět, že ne, když tu Královna strnula, naklonila mírně hlavu a vypadala, jakoby snad něco poslouchala. To mi přišlo docela zvláštní, protože od chvíle kdy dozpíval Ed bylo v zahradě celkem ticho, jen vítr, fontána, potůček..., ale tu pojednou i já uslyšel, jak se zdálky line jakýsi radostný sborový zpěv. Bylo to asi takhle:
„Haré Kršna, Haré Kršna,
Kršna Kršna, Haré, Haré,
Haré Ráma, Haré Ráma,
Ráma Ráma, Haré Haré“
Průvod se blížil. Královniny oči potemněly, výraz v její tváři byl pořád víc a víc znechucenější a někde u třicáté sloky, která byla zase stejná jako ty předchozí, se harfička dala znovu do práce.
Haréééé éééé ééé
Dodnes si myslím, že ta skupinka zpívajících Krišnovců, co se tam najednou objevila, nám nejspíš zachránila život. A vždycky, když v Brně na České potkávám ty dva, kterým se podařilo ze zahrady utéct, vždycky si od nich beru jeden koláček pro štěstí. I když je teda mají suchý až běda.
*
„Takže kde jsme to přestali?“ otočila se Paní v rudém plášti zase zpátky na nás a já rychle vyhrkl: „Belatrix! Posílá nás paní Belatrix, říkala, že nám prý poradíte.“
Královna se usmála. „Tak Bela vás za mnou posílá, no tohle, to bude asi něco vážného. Copak máte na srdci, poutníčkové?
A tak jsem jí to vypověděl. O té předpovědi Madam Hortenzie, o Imitátorech, o Společenstvu Mistra, a že nás za ní Belatrix poslala, protože jedině Královna nám prý poradí, protože, jak říkala paní Belatrix, jedině Slavičí královna zná všechny pěvce světa.
„Ano, kocoure, to máš pravdu, znám všechny pěvce světa,“ přikývla Slavičí Královna, ale než jsem mohl konečně dostat k tomu, proč za ní přicházíme, Pif si významně odkašlal a začal sám. „Paní?“
Královna se k němu obrátila. „Ano?“
„Paní,“ pravil Pif, „jestli tedy znáte všechny pěvce světa, potom zajisté dobře víte, že já také zpívám. My máme v Brně kapelu a mě by zajímalo, jak se vám naše písničky líbí a co říkáte na můj zpě-“
„Kššššššššššš,“ zasyčela Královna a sevřela zlatou harfičku, až jí klouby na ruce zbělely. „Ano, slyšela jsem vás, kšššššššššš, slyšela! Jak se vůbec opovažuješ, ty ubohý človíčku, mluvit mi tu o svém zpěvu!“
Ó jé! A už to vypadalo, že se harfička znovu zvedá a že Pif bude následovat Eda a Krišnovce, ale pak Královna sklouzla pohledem na všechny ty hlavy na louce, pohodila černými vlasy a já zaslechl, jak říká: „To stačí, to už stačí, “ a to jsem si připadal úplně jak u nás v řeznictví, když se řezník, pan Daniel, ptá naší slečinky: „Ještě přikrojíme?“ a slečinka mu odpovídá: „To stačí, to už stačí, můžete nechat.“
A tak nakonec i Královna nechala Pifovi hlavu na krku, ale, „Kocoure!" zasyčela mým směrem, „od teď už mluv radši jenom ty, ano? Co jste se mě teda chtěli zeptat?“
„Víte, Královno,“ radši jsem trochu ztišil hlas, „my totiž hledáme Elvise. Paní Belatrix říkala, že budete vědět, kde se ukrývá.“
„Vy hledáte Elvise? Leošku, tak to vám asi nepomůžu, Elvise jsem naposledy viděla v třiadevadesátém v Baltimoru, na pohřbu Cobaina. Nevím, kde je dnes. Bohužel, kocoure.“
„Pak je tedy vše ztraceno! Temné Imitátory už nic nezastaví.“
Královna se zamyslela. „Počkej ještě, Leošku, říkal jsi, že podle té předpovědi nás má Mistr opustit poslední sobotu v dubnu. Víš ty co, my se na ten Mistrův odchod podíváme. Podíváme se, jak se to celé seběhne a třeba pak na něco přijdeme. Přinesu Slavičí zrcadlo!“
„Paráda!“
„Zatím si nabídněte,“ ukázala Královna na bonboniéru na stole, „hned budu zpátky.“
Zrovna jsem se natahoval pro třetí bonbón, když se Královna zase objevila.
„Chutnají ti, Leošku?“
„Hmm, výborný“
„Však to je taky nějaká delikatesa, to jsou pravé hlasivky. Tohle jsou slavičí, skřivánčí, tyhle ty červené, to je pavián, tady vřešťál."
Vzal jsem si ještě vřešťála, no a pak už Královna otřela zrcadlo a pohlédla do budoucnosti.„Vidím ten den... ano... vidím ten den, kdy nás Mistr opustí... vidím... Ach!!!“
Královna odložila zrcadlo a já v něm ještě na kratičký moment zahlédl Mistrovu děsivě bílou tvář a jeho vyplázlý modrý jazyk, hrůza mne obešla, ale když jsem se podíval na Královnu, to se mi teprve zatajil dech. Královně úplně zbělely vlasy!
„Proboha, co se tam stane? Co tam stalo, Královno? Viděla jste to?“
„Viděla, Leošku! Už vím, jak se to celé seběhne. Stane se to přímo na Mistrově koncertě!“
„Cože?!“
„Ano, slyšíte dobře, tu poslední dubnovou sobotu bude mít Mistr koncert! Zrcadlo mi vše ukázalo! Stane se to v druhé polovině večera. Po přestávce. Viděla jsem, jak Mistr přichází, uklání se a jako první zpívá úchvatnou Liebe Ist Wie Ein Regenbogen. Je v ohromující formě! Po ní následuje laškovná Vrať se do Sorenta Eleonóro, diváci aplaudují, na pódium se snáší stovky květin, Mistr si mění kalhoty a vzápětí kapela spustí Lady Carneval. Další nekonečný potlesk a už se to blíží. Ještě svižná Zeit Zu Geh'n a je to tady! Píseň Amore Mio. To je to místo! Začne jen samotný klavír a Mistrův hlas, přidávají se další nástroje, melodie sílí, nastupují smyčce, víc smyčců, ještě víc smyčců, Mistrův hlas stoupá do závratných výšek, dotýká se snad samotných hvězd, ten hlas hřeje i chladí, hoří i studí, šimrá, mrazí, suší, zalévá, osévá, kypří, Amore Mííóó Amore Mííóó AMORE- a pak!“
Slavičí Královna prudce brnkla na svou zlatou harfičku, až jsme s Pifem nadskočili.
„A pak co?“
„A pak Mistr vdechne falešný tón...“
„Cože?!!“
„ ... a už mu nebude pomoci!“
*
„Královno, ale tohle přece není možné! Tomu nevěřím! Kde by se na Mistrově koncertě vzal falešný tón?“
„Povím ti to, Leošku, je to totiž past!“
„Cože? Proboha!!“
„Ano, někdo to celé na Mistra nastražil. Leošku, tentokrát totiž nepůjde o Mistrův obvyklý koncert, ale ten večer ho bude doprovázet celý symfonický orchestr. Víc než stovka světových instrumentalistů. Jenže, Leošku, někde v tom velikém orchestru, mezi všemi těmi hudebníky, bude ukrytý falešný hráč. A právě on zahraje ten strašlivý zvuk, ten ďábelský tón, který Mistra v tu ránu k zemi skolí.“
Nezmohl jsem se na slovo. Falešný hráč ukrytý v symfonickém orchestru! Jaký to šílený génius mohl vymyslet tak důmyslný plán!?
„Královno, a vy jste ho viděla? Toho hráče?“
„Neviděla, Leošku. Vypukne tam strašný zmatek a ten tajemný nájemný zabiják se mezi všemi těmi muzikanty ztratí neznámo kam.“
„Potom je jen jediná možnost, Královno! My na ten koncert půjdeme a toho falešného hráče odhalíme dřív, než ten smrtící tón zahraje! Podle mě to bude někdo, kdo tam tu hru na svůj nástroj jen předstírá! Co vy na to?“
„Leošku, ale na ten Mistrův koncert se nedostanete. Už teď je beznadějně vyprodán.“
„Tak nám sežeňte lístky, vždyť jste přece Slavičí Královna.“
„Pokusím se.
Naše porada byla u konce, mohli jsme vyrazit domů.
„A co Ed?“ ukázal jsem na havranovu hlavu. „Co s ním bude, slitujte se přece.“
„Máš dobré srdce, Leošku, vrátím Edovi zpátky život, ale ručíš mi svou hlavou, že Ed už nebude zpívat.“
„No, to zase...“
„Já se za něho klidně zaručím,“ přihlásil se Pif.
„NE Králíčku!!“ zahřměla Královna. „Ty se mi zaručíš za sebe, že už nebudeš nikdy zpívat!“ A to bylo poslední, co nám královna řekla.
Ed znovu vzlétl.
*
V březnu se za mým oknem objevil havran. „Leoši, tady máte ty lístky a máte na sebe dát pozor!“
„Dík, Ede.“
*
III.
Poslední dubnová sobota, poslední Mistrův koncert
„Pife, sedíme moc vzadu, odtud nic neuvidím. To se teda Královna moc nevytáhla s padesátou třetí řadou. Jestli mám odhalit falešného hráče, musím blíž. Mnohem blíž.“
Ještě blíž.
Ještě... Co nejblíž to půjde.
Nepozorovaně jsem vstoupil do orchestru přímo mezi hudebníky. Teda vás tady je, dobře, že mám plánek.
Moc času nezbývalo, zatím se vše dělo přesně tak, jak viděla Královna ve Slavičím zrcadle. Mistr právě spustil Liebe Ist Wie Ein Regenbogen.
Těch muzikantů tady bylo tolik, že bylo úplně jedno, s kým začnu. Klidně třeba u houslí.
„Hej, hoši, pssst.“ Řady houslistů se na mě otočily, a tehdy nastala chvíle pro můj rafinovaný plán. Začal jsem zpívat jednu známou písničku:
„Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země.“
a houslisti, protože jsou muzikanti, mi samozřejmě hned odpověděli:
„My jsme muzikanti, přicházíme k vám.“
A já: „Já umím hráti.“
Houslisti: „My umíme taky.“
Já: „A to na housle.“
Houslisti: „Jak se na ně hraje?“
Já: „Fidli, fidli, staré vidli, fidli, fidli, housličky.“
Houslisti: „Fidli, fidli, staré vidli, fidli, fidli, housličky.“
Jejich fidli, fidli ladilo bezvadně. Houslisti byli v pořádku.
Tak a další páni na holení.
„Hej, hoši, ... no, vy, vás myslím...“ Kontrabasisti se kolem sebe rozhlíželi a když mě uviděli, já spustil další sloku:
Já: „Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země.“
Kontrabasisti: „My jsme muzikanti, přicházíme k vám.“
Já: „Já umím hráti.“
Kontrabasisti: „My umíme taky.“
Já: „A to na kontrabas.“
Kontrabasisti: „Jak se na něj hraje?“
Já: „Stála basa u primasa, za kamnama stála, jak primaska zatopila, basa sama hrála.“
Kontrabasisti: „Stála basa u primasa, za kamnama stála, jak primaska zatopila, basa sama hrála.“
Kontrabasisti byli taky v pořádku.
U klarinetů mě zahlédl dirigent, ale bleskově jsem vytáhl z kapsy flétnu a dělal, jako že na ni hraji.
TUDLI DUDLI TUDLI DUDLI...
Jasně, že jenom jako, ale nejspíš jsem to dělal dobře, protože dirigent se po chvilce zase otočil na druhou stranu a já mohl vyrazit dál. Dál po stopě falešného hráče, hráče, který tady hru na svůj nástroj jen předstírá.
*
Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země,
my jsme muzikanti, přicházíme k vám.
Já umím hráti,
my umíme taky
a to na trumpetu,
jak se na ni hraje?
Já rád játra, ty rád játra, on rád játra trumpeta.
Já rád játra, ty rád játra, on rád játr...
... a tehdy jsem ho uviděl! Tohle musel být ON! FALEŠNÝ HRÁČ!
Seděl hned na kraji řady a jeho prsty se jen tak naprázdno pohybovaly po stříbrných klapkách. Ten trumpetista se stříbrným kornetem, ten zamračený chlap s vousem černým jako noc, nehrál.
NEHRÁL!! Jen olizoval nátrubek.
Byl to nejspíš sám Narran-b-aatar!
Dohrál jsi, hráči, mám tě! Já ti dám falešná játra!
Už zbývalo jediné. Rozepnul jsem pouzdro, vyndal Pifčin kapesní paralyzér a přiložil ho kousek nad trumpetistovu ponožku.
Tak, tady tvoje cesta skončí, falešný hráči. Ať se stane, co má se stát. Dva a půl miliónu voltů bylo připraveno zakousnout se do Narranbattarovy nohy. Ne, nebudu čekat na Amore Mio, takže raz –
dva – a –
Ale tři už jsem nedořekl.
Trumpetista totiž vstal ze židle, nadechl se a začal na ten svůj stříbrný kornet hrát sólo. Úžasné, nádherné sólo. Stříbrné tóny jeho trumpety se proplétaly s Mistrovým hlasem a celý sál se samým nadšením roztleskal. Dokonce i Mistr trumpetistovi tleskal. Málem bych taky začal tleskat, ale nebyl čas! Už žádné zdržování. Paralyzér modře sršel a já se dál plížil symfonickým orchestrem.
*
Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země...
Klavírista na mě kývl, ať mu otočím noty a když jsem list obrátil, na další straně stálo, Vrať se do Sorenta, Eleonóro!
Čas neúprosně běžel.
*
U harfy seděla nějaká paní v rudých šatech a mě v první chvíli napadlo, že to je Slavičí Královna, že mi přece jenom přišla pomoct s pátráním. Ale nebyla to královna, jen nějaká úplně obyčejná paní v červených šatech. Jako vždy, zůstal jsem na všechno úplně sám.
*
Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země,
my jsme muzikanti, přicházíme k vám.
Já umím hráti,
my umíme taky
a to na pozoun,
jak se na něj hraje?
Pozor pozoun, už vrtí s kozou i s Růženou Maškovou.
Pozor pozoun, už vrtí s kozou i s Růženou Blažkovou.
„Cože?! Hoši tady někdo neladí! Slyšel jsem Blažkovou! Tady někdo řekl Blažkovou! Ještě jednou!“
Pozor pozoun, už vrtí s kozou i s Růženou Maškovou.
Pozor pozoun, už vrtí s kozou i s Růženou Maškovou.
„No proto! Pozouny v pořádku.“
Začala Lady Carneval.
Plánek už nebyl potřeba.
Zbývalo poslední místo v celém orchestru. Pohlédl jsem vzhůru, až tam, kde se tyčila ohromná hradba bubnů, tympánů, kotlů, vozembouchů, zvonců, až tam, kde silní mužové s rumbakoulemi neomylně drželi rytmus Mistrových písní.
Bicí sekce.
Takže, tam se rozhodne. To je poslední místo, kde se ještě falešný hráč může ukrývat, dál už není nic.
Začal jsem stoupat nahoru.
Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země,
my jsme muzikanti, přicházíme k vám.
Já umím hráti,
my umíme taky
a to na bubínek,
jak se na něj hraje?
Bumtarata bumtarata bumtarata bubínek.
Bumtarata bumtarata bumtarata bubínek.
Byl jsem na konci.
Zbýval poslední hudebník celého orchestru. Muž s trianglem. A já si najednou uvědomil, že žádnou sloku o tom, jak se hraje na triangl, neznám. Dokonce ani sprostou.
Jak se vlastně hraje na triangl? Cililink nebo cingilingilink, nebo snad šingi lingi čingi bičingi? Nevěděl jsem.
A Trianglista se na mě jenom ušklíbl a přesně v té chvíli začalo to Amore Mio!
Proboha! Je to tady! To je ta píseň! Ta píseň, ve které nás Mistr navždy opustí!
Stál jsem mezi všemi těmi bubny a marně se rozhlížel. Pode mnou se rozkládal celý symfonický orchestr, víc než stovka světových hudebníků, však falešný hráč zůstával i nadále skryt, nepoznán.
Amore Mío! Už začaly smyčce!
Už se to blížilo a na mne znenadání padla strašlivá únava. Přece jsme to vše nepodnikli nadarmo?! Přece to takhle neskončí? Po všem tom úsilí, po celé naší strastiplné cestě za záchranou Mistra, po cestě, která mě zavedla až sem. Do orchestru.
A tehdy já, ač kocour nevěřící, tehdy jsem poklekl a ze všech sil prosil samotná nebesa, ať mi sešlou nějaké znamení. Ať mi ukáží na toho tajemného zločince, který se tu někde ukrývá, ale ať na něho ukážou fakt hodně rychle, protože už začaly smyčce! A pak se stalo něco neuvěřitelného, něco, co mohu beze vší pochybnosti nazvat zázrakem, protože tu pojednou jsem spatřil, jak jeden z mnoha reflektorů, které osvětlovaly Mistra, se sám od sebe pohnul, kužel bílého světla se obrátil směrem k orchestru, pomalu proplul nad hlavami houslistů, ale nezastavil se, to světlo minulo hoboje, minulo fagoty, postupovalo dál, pořád dál a výš, výš až ten světelný prst ukázal přímo do bicí sekce, do míst, kde jsem zrovna stál a v té chvíli mi to došlo.
Jasně, není pochyb, je to ten Tringlista! Ten Muž s trianglem, stojící vedle mě! Děkuji ti, ó bože, však už byl nejvyšší čas!
Amore Mío!
Bylo za vteřinu dvanáct!
AMORE Mío!
Bylo to tady!
Amore -
TEĎ!
Prudce jsem se na toho Trianglistu otočil a... jejda!
Nejspíš jsem za ten tympán zachytil poutkem od kabátu. Asi poutkem.
Obrovský buben se zakymácel,
naklonil se nejdřív na jednu stranu,
pak na druhou a pak
se zřítil dolů,
do hlubiny.
A padal,
a padal,
letěl vzduchem,
pomalu se otáčel,
a padal a letěl a padal,
až zahučel přímo do otevřeného klavíru.
SKRUUUUUUUUUUMBAAAAAMBAAAAAA!!!!!!!
V jednom se Slavičí Královna přece jen spletla.
Z toho klavíru nevylétl jeden falešný tón. Bylo jich aspoň tisíc. Možná stokrát tisíc falešných tónů.
Vylétly vzhůru jako nějaký obrovský rozzuřený roj, rojily se všude kolem nás, no a pak se Mistr chytil za krk, udělal takové zvláštní udivené Eheh? a padl k zemi. A bylo.
Tý vado!
Vypukla panika.
Vytáhl jsem z kapsy flétnu a ztratil se mezi všemi těmi muzikanty.
Předpověď se naplnila.
*
Poté.
Můj pokoj vypadal stejně, ale svět za okny už se měnil. Tak jak předpověděla Hortenzie. Svět už nikdy nebude takový, jako dosud. Z jihu zněly temné bubny Narran-b-atarovy armády. Od západu se blížil Zlor, z východu Ulmar. Už byli blízko. Pohlédl jsem na krabici, ležící na podlaze, a pak z ní opatrně sejmul víko.
Milí čtenáři, tahle černá krabice, to je vlastně to poslední v tomto příběhu, o čem jsem vám dosud neřekl. O čem jsem ještě nikomu neřekl. Nesměl jsem.
Ale teď už můžu.
Pamatujete, jak tenkrát u Slavičí královny Ed obživl? Pamatujete, že jo. No, a kdybyste se v té chvíli, kdy obživlý Ed vzlétl a radostně nad námi kroužil, podívali na Pifa, tak uvidíte, jak zrovna stojí u té hlasivkové bonboniéry, cpe si do kapes plné hrsti vřešťálů a krkavců a nejspíš doufá, že po těch
bonbónech se jeho zpěv přece jenom zlepší. Ale o Pifa teď nejde. Kdybyste se v tu samou chvíli, kdy Ed vzlétl, podívali ještě víc doprava, tak uvidíte mě. A taky Královnu. Uvidíte Královnu, jak se ke mě naklání a něco mi šeptá.
A já udělal přesně to, co mi řekla.
*
Řekla: Kocoure, kdyby vám to s tou záchranou Mistra náhodou nevyšlo, tak...
*
Trvalo mi celé týdny vše nashromáždit. Obešel jsem všechny obchody s hudbou, všechny zastrčené krámky s deskami, nejdřív v Brně a pak dál...
... a ještě dál...
A dnes je ta krabice konečně plná. Už zbývá udělat jediné. V noci ji ukryji na bezpečné místo, přesně tak, jak mi pošeptala Slavičí Královna:
„Leošku a potom tu krabici se všemi Mistrovými písněmi musíš ukrýt! Dobře ukrýt! Protože až do města vtrhnou Temní Imitátoři, tak první, co udělají, bude, že vám zakážou poslouchat Mistrovy písně. Zakážou vám dokonce i zpívat Mistrovy písně!“
„No, teda, Královno, úplně jak v Pyšné princezně, že jo? Úplně jak v tom Půlnočním království.“
„Jenže, Leošku, tady nebude žádná země krále Miroslava, kam by sis chodil zpívat Gotta! A tak po čase Mistrovy písně úplně zmizí ze světa! Imitátoři zničí všechny jeho desky, všechny jeho kazety, ano Leošku, úplně všechny! A jenom my dva budeme vědět, že je nezničili všechny!“
„Budeme mít tu krabici, že jo?“
„Správně, Leošku, dobře ji ukryj, protože jednou, jednoho krásného dne Zlor a jeho banda přece jenom padnou! A po celé zemi zavládne veselí! Rozesmátí lidé vyběhnou do ulic a budou si chtít zase společně zazpívat. Jenže, Leošku, najednou už si na Mistrovy písně nevzpomenou! Marně budou vzpomínat.
Jak to jenom bylo? Nepamatujete si někdo? Jak to jenom...?
A pak, Leošku přijde tvoje chvíle. Ty tu krabici zpět na světlo vyneseš, otevřeš ji a Mistrovy písně se znovu po kraji rozletí, zachráněny pro další staletí. Slibuješ?“
„Slibuji, Královno! Mistrova hudba se ze světa neztratí!! Tak slibuji!“
A to je celé, milí čtenáři. Konec příběhu. A já jdu zakopat tu bednu.
Na shledanou v lepších časech, v časech, kdy budeme moct znovu svobodně poslouchat Mistra Karla Gotta. Váš K. L. KONEC