Stačilo málo a nic by se nezměnilo.

Dál bych přesně v sedm snídal palačinky a horké kakao a slečinka by dál, jako každý všední den, ukusovala z cereální tyčinky a hledala něco v mobilu a pak by pospíchala do práce a večer by přišla z práce a řekla: „Teda kocoure, já jsem tak utahaná,“ a pak by nám udělala něco dobrého k večeři, třeba kuře nebo krupičnou kaši nebo tak něco a pak by se děsně dlouho koupala a poslouchala muziku a listovala v magazínech a na dobrou noc bysme si přečetli nějaký příběh, nejlíp nějaký strašidelný, nejlíp něco od Kinga nebo od Edgara Alana Poa a jako vždycky bysme z toho strašidelného příběhu byli děsně vystrašení a slečinka by se určitě zase dívala pod postel, jestli se tam  něco neskrývá a samozřejmě by se tam

nic neskrývalo, no a pak už by si oblíkla to své bleděmodré tričko a kalhotky na spaní a řekla: „Tak co Leošku, co říkáš, už půjdeme spát?“ a já bych řekl: „Jo, už jo,“ a slečinka by otočila vypínačem a kolem by se rozhostila tma.

Stačilo málo a takhle to zůstalo. Jenže nezůstalo. Nic už nemělo být jako dřív.

  *       

Ten muž, který se ukrýval pod naší postelí, se jmenoval Jiři Blahenský a čekal, až zhasneme. Čekal, až se kolem rozhostí tma a on bude moct dokončit svůj plán. Chtěl ten slečinky rubínový prsten. Moc ho chtěl. Byl tak napjatý očekáváním, že si ani nevšiml, že se pod postelí neukrývá sám. Ještě tam byl Richard Vespra a Karel Káš. Ti oba o Jiřím věděli. Vespra byl mrtvý několik týdnů, Káš už celé roky.

Byli to černí strašáci.

Milovali hrůzu a strach. A Bolest a utrpení. Milovali, když mohli někoho vyděsit k smrti. Tohle milovali. A tohle si chtěli užít i dnes. Černý Vespra položil ledovou ruku na Blahenského srdce. Nekonečná hrůza zachvátila Jiřího, chtěl vykřiknout o pomoc, ale už bylo pozdě. Duše Jiřího opustila jeho křečí zkroucené tělo, vyhnula se rozlíceným černým bubákům, vyhnula se jejich černým zubům, jejich pařátům a vylétla zpod postele na svobodu. V té chvíli ji spící slečinka vdechla.

Ráno se slečinka probudila s duší Jiřího Blahenského.

Nic už nemělo být jako dřív.

/UKÁZKA Z NOVÉ KNIHY KOCOURA/