„Leošku, co v té koupelně děláš takovou dobu?“
Hlas slečinky prořízl ospalé ticho našeho bytu a bylo v něm tolik netrpělivosti a toužebného očekávání, že jsem nijak neváhal ani nad tím nepřemítal a odpověděl hned.
„Já si tady pouštím parníček.“
„No tak už pomalu zakonči,“ promluvila najednou Pifka přímo za dveřmi, „chci se jít koupat! A buď tak hodný a pusť mi zatím vodu, ano?“
Vodu?! Hrůza mě obestřela. Tak slečinka se chystá brát koupel! Slečinka se chce koupat! Můj pohled spočinul na klimbajícím muži ve vaně.
„Pane Bogomil,“ šťouchl jsem do spáče. „Pane Bogomil, už budete muset jít. Pane Bogomil, rychle z vody! Rychle ven!“
Vyzáblá postava se mátožně vynořila na hladinu a sáhla po ručníku. No a já, milí čtenáři, než se pan Bogomil řádně vyfrotýruje, vám aspoň můžu povědět, kde se u nás vlastně vzal.
Víte, on je totiž světoběžník, byl všude možně, třeba na Slovensku, u Bystrice a tak, ale teď už se usadil a bydlí v nedaleké rouře kousek od nás za Ekodvorem. Moc rád za ním chodím, jelikož umí vyprávět krásné příběhy.
No a jednou, po jednom takovém obzvlášť krásném příběhu jsem mu nabídl, když bude chtít, může se u nás doma klidně trochu okoupat. Klidně! Kdykoliv!
No a vidíte, dneska je tady! Jo ještě, abych nezapomněl - naši o něm neví.
„Leošku, už jdúú, dohlídni prosím tě, ať mi ta voda nepřeteče,“ ozvala se znovu slečinka a teď byla pro změnu v kuchyni. Slyšel jsem, jak tam chramoždí a nahlas přemítá: „Kruci, kde jen to víno může být? Vždyť jsem tu láhev dávala sem. Tady byla! Tady na polici! Tak přece nejsem úplně blbá...“
Úplně jsem ji viděl jak otvírá skříňky a namíchnutě nahlíží dovnitř.
„Psst, pane Bogomil,“ zatřásl jsem mužem v Pifčině osušce, „musíme si pospíšit! Musíte jít! Hele, tady máte Pifovy rifle, tady trenýrky, tady slečinky tílko..., chcete to černý nebo srdíčkový?... Černý, jo?... Jasně, berte a už rychle pojďte, teď to proběhnete, zrovna je v kuchyni!“
„Dík Leoš, máš to u mě, kamaráde,“ zachrchlal Bogomil a odplivl sopel do vody. Pak dopnul Pifovu košili a dveře za ním potichu zaklaply.
Tady to ale vypadalo!
Kopl jsem prázdnou láhev od vína pod vanu, srovnal zubní kartáčky, vytvaroval rozmočené mýdlo, vymotal vousy z hřebenu, plesnivé montérky za skříň..., ale teď co s tou vodou? Na nějaké vypouštění a napouštění rozhodně nebyl čas.
Pan Bogomil se zřejmě nekoupal řadu týdnů. Voda, co tu po něm zůstala, byla kalná, že jsem dna nedohlédl a u břehů se líně převalovala jak zelenohnědý močál. Přesně na taková místa se umísťují cedule s nápisem: POZOR, JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!
A trepky slečinky už se blížily! Už jsem slyšel jak jí pleskají o paty.
A tehdy mi zrak padl na poličku.
Pifka tam má uskladněnou celou řadu lahviček s vůněmi, všelijaké olejíčky do koupelí a šumivé soli a barevné pěny, ty by mohly pomoct tu její lázeň ještě zachránit.
Ale teď to muselo lítat.
Sáhl jsem po největším flakonu. Kleopatřin růžový sen stálo na víčku. Ozdobný uzávěr odskočil a mě obklopila vůně divoce rostoucích smyslných růží. Tohle je přesně ono, prolétlo mi hlavou. Tohle jí pomazlí pokožku, tohle jí zklidní dech, tohle ji pošimrá na bříšku, tohle ji pohladí po zádech.
Růžový sen zmizel v bahně a břečka se začala barvit do hněda. Natáhl jsem se pro další vůně. Levandulové snění. Třešňový květ. Pohádka máje. Ohnivý eukalypt, Mývalovo objetí, Zpěněný plnokrevník, Sladká kozina...
Vůně za vůní, bylina za bylinou, mizely pod hladinou. Už zbývalo jen pořádně našlehat, hezky dovrchu napěnit, zhasnout světlo, zapálit vonné svíčky, navrch pár plátků sušených růží..., ještě jsem v poslední chvíli z okraje vany odcvrnkl jeden Bogomilův zapomenutý nehet a slečinka stála ve dveřích.
Teda, Leošku,“ spráskla ruce a oči se jí rozzářily, „ to je nádhera! To je úplný Valentýn.“ Spíš Bogomil, blesklo mi hlavou, ale neřekl jsem nic.
„Ty jsi hodný,“ opatrně zkusila teplotu... „hmm, trefils přesně, je akorát.“ Župánek sklouzl na zem a vzápětí se do připravené lázně ponořila.
„Áááá, to je balada, ááá pffffůů...,“ uličnicky na mě foukla trochu pěny a potopila hlavu, že jí koukala sotva špička nosu.
Tak, tentokrát to bylo vážně o fous. S pocitem vítěze jsem se natáhl na odhozený župan. Obklopila nás sladká dřímota.
Najednou se slečinka ve vodě zavrtěla. A vzápětí znovu. A zase! Chvilku šmátrala u dna a pak z té vody něco vylovila.
„Co to je, tohle? Leoši?“
Naklonil jsem se blíž .„Tohle? Hm, to teda nevím co? Že by nějaká rybička?“ Zdálo se mi totiž, že se to hýbe. Ale ona se spíš slečince třásla ruka.
„CO TO JE!?“ zaječela Pifka a natáhla ruku se záhadným úlovkem ke svíčce.
A naráz mi to došlo. Naráz jsem věděl co. Víte, on totiž, pan Bogomil nosí na krku takovou králičí pacičku. Jakože pro štěstí ji tam nosí. No, a nejspíš mu při koupeli uplavala.
„PACIČKA LEOŠI?!?“
Slečinka rozsvítila. „L E O Š I !!!“
Toho večera se sprchovala celkem čtrnáctkrát. Možná dokonce patnáctkrát. Ale málo platné, stejně pořád voněla jak Bogomil v růžích.
„A tu koupelnu uklidíš!! HNED!!“ zaječela nakonec a dveře za ní strašlivě zabouchly.
*
Temná voda se zdála být bezedná a já si najednou připadal opuštěný jako trosečník, který uvízl na obzvlášť nehostinném místě. Ach jo, jak já se jen odtud dostanu. Nikdo o mně neví, pomoc v nedohlednu. Aspoň tu pacičku pro štěstí kdybych měl. Aspoň tu pacičku.
„Nejanči, kocoure,“ znuděně zívly Bogomilovy gomule, zapomenuté vedle vany. „Však oni nás najdou, oni si pro nás přijdou.“
Klid škrpálů, které obešly svět a přežily dvě světové války, mě vrátil do pohody. Hned mi bylo líp! Ale přece jen, pro jistotu... Opatrně jsem z deníčku vytrhl čistý list a začal psát:
VY, KDO NAJDETE TENTO VZKAZ, POKUSTE SE MĚ ZACHRÁNIT. DRŽÍ MĚ TU V ZAJETÍ.
KOCOUR LEOŠ.
Složil jsem vzkaz na malý čtvereček a otevřel jednu voňavku. Těch lahviček a flakonků má slečinka na policích tolik, že bych mohl posílat zprávy klidně celé roky.
Žbluňk, první láhev s dopisem zmizela v kalné vodě.
A teď už zbývalo jen čekat. Večer pomalu přecházel do mrazivé noci, a já se pohodlně usadil na žínce a myslel na svého kamaráda, na pana Bogomila, jak se mu teď asi vyšlapuje v těch Pifčiných maličkých pantoflíčkách.
KONEC