Naše slečinka nemá moc ráda, když se jí při večerní koupeli ometám po okraji vany. A mě zase zlobí tím, že děsně pění a fouká na mě bubliny. Né tedy bubliny komiksové, v kterých je vepsáno Grrrr, Vžup a BZZZZum, ale mydlinové. V těch není napsané nic, akorát kloužou a dělají blubl. Však už se kolikrát stalo, že jsem jak namydlený blesk skončil ve vaně v jejím náručí a zadkem pod vodou.
To je sice sen mnoha jejích ctitelů, pravda, z toho co jsem viděl bych jim mohl leccos vyprávět, ale nejsem žádný potápka. Takže jsem moc nekoukal nahoru ani dolů a rychle pryč z vody ven.
Nakonec se ale jeden zvídavý posluchač u nás v paneláku našel a ten ze mě nějaké ty podrobnosti z vodní říše vytáhl.
Nejspíš jsem líčil poutavě, protože pan Jaroušek projevil zájem, že by též rád viděl. No, těžko by mohl přisednout a přihlížet na vaně se mnou, to by asi nešlo, ale pár dokumentárních snímků, když jsem ten zuřivý reportér, bych mu pořídit mohl. A jak říkal, ani se nemusím zdržovat kompozicí.
Piha nepiha, stín nestín, hlavně ať je vidět až na dno.
A tak jsem se stal pirátem.
Nás sedm lodníků JOHOHO šlo k cíli směrem od umyvadla. Poslední úsek již jen já sám, všem známý kapitán Barbarosa, vyzbrojen pouze fotoaparátem. Lovy beze zbraní mohly vypuknout.
Smyslná mořská panna, či snad sama Afrodita, si stále ničeho nepovšimla, v příboji ve vlnách se koupala, na hladině se vznášela a ve světle luny si četla Květy.
Schoval jsem se za plápolající vonnou svíčkou, aby si Pifka nevšimla blesků při focení a hledal správné úhly pro kvalitní snímek. Čas, clona, ještě nastavit objektiv... když tu u ďasa jakýsi hrozný puch vyvalil se neznámo odkud. Sírný pach spálenin. Ha, jaký to strašlivý netvor se nejspíš vynořuje z hlubin, skrytý v bahně celá staletí? Či snad mocná kouzla lovců lebek z jejich nechutných umatlaných hrnců mají na mě zálusk? Pryč ode mě, vy nemytí smraďoši. Pach však stále sílil. V té chvíli již i mořská panna zpozorněla, odložila časopis a čichala významně nosem.
Náhle jakoby tisíc čertů, i samotný Eliášův oheň, mi vniklo do kožichu. Již to nešlo vydržet, vyběhl jsem z úkrytu zpoza romantické svíčky a střemhlav se vrhl z příkrých útesů rovnou do náruče Afrodity. Proklatě, fotoaparát byl utopen.
Tento příběh zatím nevstoupil mezi ty, jimiž si mořští vlci dodávají povzbuzení v časech nesnází, ani se netraduje v písních, které zpívají námořníci naopak již povzbuzení rumem. Zatím je z toho pouze potupná historka, jak si Leošek zapálil koudelku. Ale to, jestli mi opravdu chytlo jen pár chloupků v kožíšku od vonné svíčky, nebo jsem byl napaden samotným Plamenným démonem, to už prosím nechme na posouzení renomovaným historikům.
Jo a ptáte se, co ten fotek chtivý pán? Samozřejmě, že se dožadoval vrácení zapůjčeného fotoaparátu, bohužel, ten zmizel nenávratně v hlubinách moře. Nejdřív jsem ho poslal stěžovat si Pifovi, k čemuž se pan Jaroušek vůbec neměl, ale nakonec se mi ho zželelo a nakreslil jsem mu požadovaný portrét od oka, tím úplně nejtlustším fixem. Hezky po picassovsku!
Tak snad si ho dá za rámeček.
KONEC
