„Leoši,“ slečinka vypnula vodu a přestala ráchat v dřezu. „Úplně jsem zapomněla, sháněl tě tady nějaký pan Jagoda. Nechal tu pro tebe dopis.“
„Jahoda? Neznám.“
„Jagoda! Měl knír a mluvil rusky. Teda asi rusky," dodala po krátkém zaváhání.
„Aha,“sahl jsem po obálce zdobené černou lebkou a zkříženými hnáty. Černá pečeť s temným lupnutím pukla. Papír zlověstně zašustil.
„Tak copak ti píše, Leošku?“ ozvalo se od plotny a vzápětí už se mi Pifčin obličej nakláněl přes rameno. „Tak copak píše?“
Měla to přečtené rychle. Jagodův vzkaz moc dlouhý nebyl:
!!! KOCOURE POSLEDNAJA VÝSTRAHA !!!
DO TŘÍ DNŮ TY VSJO MUSIŠ ZAPLATIT !!!
DAVAJ DĚNGY NEBO JA TĚBJÁ ŠMIKYŠMIK! J.
Barva, která se vehnala slečince do tváří byla víc červená než růžová.
„Ježiš, Leoši, co to je?! Ty někomu dlužíš peníze?“
„No, trochu,“ bezmocně jsem pokrčil rameny. „Sem si párkrát půjčil na Fidorku, nějaké to KFC, pár kakau v Mlíčňáku ... Pan Jagoda mě vždycky rád založil. Říkal, že mi klidně počká a teď najednou tohle.“
„Kolik to dělá dohromady, Leoši?“ pípla slečinka.
Nemělo cenu zapírat.
„Asi tak... 47.860 Kč.“
Pifka se chytla stolu. „Proboha, kocoure, jak tě napadlo chodit si půjčovat k nějakému Jagodovi!! Copak ti, nedáváme kapesné? Dostaneš všechno, co ti na očích vidíme! Cokoli si zamaneš, dostaneš! Doprčic! Chtěli jsme jet k moři a teď...“
Pif vypadal taky pěkně namíchnutě.
Tady končila legrace. S těžkým srdcem jsem vyndal ze stolu své prasátko a rozbil mu hlavu. Korunky se rozběhly po ubruse.
„Hele, mám rovných 785 korun!“
Ale slečinka jen mávla rukou. „Tohle nás tak vytrhne, Leošku. Tohle!!“
„No, počkat,“ praštil jsem do prasátka podruhé, „to není všechno! Ještě tady mám nějaké nesplacené směnky. Takže na téhle čtu, že v Člověče nezlob se mi Pif k dnešnímu dni dluží 38 čokoládových bonbónů a Pifka 21 ...“
„LEOŠI!! Její hlas by mohl štípat duby. „LEOŠI, nějaké bonbóny pana Jagodu rozhodně zajímat nebudou!“
Chtěl jsem slečinku upozornit, že úpisy nehovoří o nějakých bonbónech, ale o bonbónech čokoládových s pravým lískovým oříškem uvnitř a když už je tady řeč o placení dluhů, tak podle mého by se měly platit všechny dluhy, ale Pif mě předběhl.
„Nechte toho vy dva! Musíme rychle něco vymyslet! Kdy tady ten Jagoda byl?“
„V pondělí.“
„Dobře, v pondělí. A píše do tří dnů zaplatit. Takže přijde ve čtvrtek! A dneska je... čtvrtek. To máme ale nejvyšší- “
Crrrrrr crrrrr crrrrrr
Crrrrrr crrrrr crrrrrr
Crrrrrr crrrrr crrrrrr
Náš venkovní zvonek bimbá melodickým bim-bim a mám ho rád. Náš vnitřní zvonek rád nemám. Je hlasitý a děsně pronikavý. A tohle byl ten vnitřní. A byl neodbytný. Velice neodbytný!
Crrrrr crr crr crr crrrrrrr crrr crrrcrr crrr crr crrrr CRRRRRRRRRRRR
„Koho to k nám čerti?“zaškaredil se Pif, „copak hoří!!“ .
„To bude asi domovník,“ nadhodila Pifka.
„Asi,“ kývl Pif a vyrazil ke dveřím „No, vždyť už jdu! Už jdu! “
Klika cvakla. Dveře se otevřely. Za nimi stál pan Jagoda. A vzápětí stál v kuchyni.
„Zdrastvujtě, matě uže ty penize?“
„Pane Jagodo, to je příliš brzy,“ blekotal Pif, „takhle narychlo tolik neseženeme.“
Jagoda se zamračil. „Ale seženěme! Ty davaj retjazku,“ ukázal na Pifčin zlatý řetízek, „a ty,“ otočil se zpátky na Pifa, „ty pakaži mě svoje časy.“
Pif vytáhl hodinky. „Mám Casio.“
„Vietnamský si něchaj, ty chudožnik,“ ušklíbl se Jagoda, „Ty uže nemaš ničevo?“
„ Éé...“
„Vy musite dať mě iščo 45 tysjač korun!“ Jagodův pronikavý pohled potemněl.„ Ale jestli němatě, my uděláme tak. Vaš kocur u nas dluh odpracuje! Pojděš so mnoj, kocour, hned teď!“
Pifka začala hořekovat, že Leoška né, Leoška teda rozhodně nedáme a Jagoda se na ni se zájmem otočil. Zamyšleně si ji prohlížel od hlavy dolů a zdola zase úplně nahoru, zdálo se, že zvažuje ještě nějaké další řešení úhrady dluhu a slečinka s nářkem raději rychle přestala.
Samozřejmě, jako obvykle. Vše zůstalo jen na mně.
*
/ a jak to bylo dál, to Vám dopovím příště/
