„Tak si představ, že mi dnes volal Robert,“ prohodila slečinka u večeře.
Odsunul jsem talíř. „Robert? Kdo je Robert?“ Mluvilo se tady o někom, koho neznám.
Slečinka nepatrně zčervenala. „Robert, Leošku? Robert je můj bývalý... známý..., ještě než jsem poznala tady Pifa, víš? Už je to pár let, co jsem ho neviděla, on je pořád někde ve světě, to je hned Madagaskar, hned Mexiko, vilu má až na Barbadosu, hotýlek na Riviéře, dost se mu prý daří..., No a vidíš dneska najednou telefon, že přijel, že si tady něco musí zařídit, zdrží se do neděle a že by mě moc rád viděl. Co myslíš, mám jít?“
No, nezdál se mi tenhle Robert. Musím říct, že se mi vůbec nezdál. Ale dřív než jsem slečince stačil říct, že se mi tenhle Robert vůbec nezdá, že se mi nezdá ani on ani ta jeho vila na Barbadosu, a že úplně nejlepší by bylo nikam s ním nechodit, slečinka mě pohladila po hlavě a pak se natáhla přes celý stůl a cinkla kávovou lžičkou o Pifův talíř. „Tebe se ptám Pife, né kocoura! Co myslíš, mám jít?“
Pif hluboce ponořený do příběhů létajícího barona vzhlédl od knihy. Pohlédl na slečinku, pohlédl zpět na rozečtenou knihu, znovu na slečinku a pak hlasem plným naděje, hlasem muže, který touží, co možná nejdříve zažívat s baronem další úžasná nebeská dobrodružství, pravil: „Ale nemusím jít taky, Evi, že ne? Nemusím tam jít taky?“
„Nemusíš, Pife,“ řekla a její oči zářily, jak nějaké modré měsíční drahokamy. „Myslím, že se chce vidět hlavně se mnou.“
„Tak to jo,“ kývl spokojeně Pif a nabral si knedlíček. „A kam vlastně půjdete?“ zajímal se.
„Na večeři do Del Bomby a tak."
„Bezva.“
Létající baron znovu nabral výšku.
*
Slečinka vyšla z koupelny a v bílé sukni a koženém kabátku do pasu vypadala fakt náramně. „Tak já jdu, vy dva, a nezlobte tady,“ usmála se a pak už její kozačky zaklapaly po schodech. Byla pryč.
*
Sebral jsem ze země její pohozené elasťáky, její tlusté bílé ponožky, její legrační kalhotky s krtkem, které si samozřejmě na to setkání s Robertem nevzala, a přehodil to všechno přes židli. Sedl jsem si. Vstal. Podíval se z okna v ložnici. Podíval se z okna v kuchyni. Zapnul rádio. Sedl si. Vstal. Vypnul rádio. Podíval se z okna v ložnici. Sedl si. Vstal. Podíval se z okna v kuchyni.
Pif zvedl hlavu. „Ty, Leošku, co tady pořád pochoduješ, Nemůžeš posedět chvilku v klidu?“
V klidu! Prý v klidu! Tak slečinka má zrovna schůzku s nějakým kdovíjakým ctitelem, nebo co to je za Roberta a prý v klidu. Jak tady může takhle klidně sedět. Robert z Barbadosu se blíží a on si klidně čte.
„Pife?“
„Ano, Leošku?“
„Víš, co mě napadlo?“
„Ne.“
„Napadlo mě, že se taky půjdu ještě projít ven. Jako slečinka“
„Jasně, ale do desíti doma, ano?!“ Slečince nic takového neřekl, ale nechal jsem to být. Nebyl čas.
Dveře za mnou a za prvním dějstvím zabouchly.
*
Vyběhl jsem na ulici. Chladivý vzduch pohladil mé rozpálené čelo, zklidnil zběsile tlukoucí srdce a myšlenky divoce poletující mojí hlavou dostaly pevný směr. Mohl jsem vyrazit na cestu. Na cestu za slečinkou. Na cestu za slečinkou a Robertem. Za slečinkou a jakýmsi tajemným a nesmírně bohatým Robertem z Barbadosu. A štěstí mi přálo. Červená jedenáctka právě sjížděla z kopce od Hřbitova, řídil pan Machata, který je ze všech řidičů v Brně úplně nejrychlejší a tak neuběhlo ani deset minut a mohli jste mě vidět, jak přední dveřmi vystupuji přímo před restaurací DelBomba.
Lehce poprchalo. Otřel jsem mokré okno a přitiskl nos na sklo.
Seděli zrovna u nejbližšího stolu. Slečinka zády ke mně a tomu Robertovi jsem viděl přímo do obličeje. Byl divnej. Něco vyprávěl a děsně se při tom smál. Slečinka se nejspíš taky smála, protože pohazovala vlasy. To dělá vždycky, když se dobře baví. Ale co tady bylo tak zábavného, to jsem neviděl. Ten Robertův divný úsměv určitě ne.
Slečinka znovu pohodila vlasy a číšník přinesl šampaňské. Pane jo, Dom Pérignon Chardonnay ročník 52. Tady se někdo pořádně plácl přes kapsu.
Pršelo čím dál víc a já si zapomněl vzít deštník.
Otřel jsem znovu mokré sklo, zrovna abych uviděl, jak si slečinka nabízí cigaretu a Robert jí galantně připaluje zlatým zapalovačem. Tak když už nic, tak tohle se teda řekne. Pifka kouří!
A pak najednou Robert vstal, něco slečince pošeptal a na to se chvatnými kroky vzdálil. Tak tebe si pohlídám, kamaráde. Ten chlap mi byl od začátku podezřelý a já věděl, že ho ani na vteřinu nesmím spustit z očí.
Vyrazil jsem za Robertem.
U šatny nebyl. Na recepci také ne. U bankomatu taky ne. Kde jsi, chlape? Nakoukl jsem na PÁNY... Trefa!
Robert stál u umyvadla a mydlil si ruce. Jeho tvář v zrcadle byla bledá. Třásl se a něco si pro sebe povídal.
Našpicoval jsem uši.
„Tenkrát jsem to nedokázal,“ šeptal horečně Robert, „ale dnes musím, dnes ano, dnes jí to řeknu!“
Opláchl si obličej. „Dokáži to, dnes ano, dnes už ano.“
Teda dvakrát moudrý jsem z jeho řeči nebyl, ale odpověď přišla vzápětí.
Robert sáhl do kapsy a vyndal z ní malou krabičku. Ruce se mu třásly, když krabičku otvíral, naráz to luplo, víčko odskočilo a celá místnost najednou jakoby se rozzářila.
Zastínil jsem si oči a dech se ve mně zatajil. Panenko skákavá! Robert držel nádherný prsten s bílým kamenem, a to vám povím, že tohle nebyl nějaký obyčejný kamínek, tohle byl pravý briliant!!
*
„Klid, Roberte, klid, “ mumlal si dál pro sebe Robert, „za chvíli jí to řeknu, ano, dokáži to, dnes ano, dnes už ano,“ a Robert před zrcadlem poklekl na jedno koleno, natáhl ruku s prstenem a spustil.
Básník Lao´c jednou řekl, jak je pro něj obtížné opsat pouhými slovy třeba takový zpěv červenky luční. No, a pro mě je zase obtížné popsat, co přesně říkal Robert. Znělo to asi jako: „Žmtěorku! Evčko! Žmtěoruku!" A znovu „Žmtěorku! žmtěoruku!" A ještě „žmtěorku!“ A najednou, nejspíš ze samého rozrušení, Robert ten prsten upustil. V jednu chvíli ho ještě pevně svíral mezi prsty a vzápětí už prstýnek cinkl o kachličky, kutálel se jako splašený, opsal jeden veliký kruh, druhý, třetí, až se konečně zastavil, zrovna vedle mé nohy.
Robert se otočil a vytřeštil na mě oči.
„Váš prsten, pane,“ zvedl jsem opatrně zlatý kroužek ze země.
„Kocour,“ pravil Robert, „ jak jsi tady dlouho, kocoure?“
„Chvilku.“
„Chvilku? A tys mě viděl, jak jsem tady... teď... zkoušel?“
„Nó, viděl.“
„A co myslíš, kocoure, bylo to... asi to nebylo moc dobré, co?“
„Nó, moc né.“
„Ne, kocoure, nedokáži to,“ vrtěl hlavou Robert, „nedokáži jí to říct, ani dnes ne.“
Najednou mi ho bylo docela líto. „Pane, možná kdybyste to vzal trochu pomaleji.“
Robert na mě s nadějí pohlédl: „Myslíš, kocoure? Pomaleji?... Nějak jako...
É É é v h í í č k ó ó, ž h á á á d h á á á m t ě o r h ů ů ů ů ů ů ů - k hů ů ů ů ů ů“
„No, zase až tak pomalu né, pane.“
„Počkej, kocoure, a co takhle? ÉÉÉvíííčkóó žáádááám tě o růůů-kůůůů“
Robert se zlepšoval.
„Pane, tohle bylo docela dobrý, ale zkuste to víc zvesela, né tak smutně, vždyť žádáte o ruku!“
„Zvesela říkáš? :-)ÉÉvííč-“
„Jéžiš, míň zvesela, pane.“
„:-)ÉÉÉvííčkó žáádááám tě o rů-kůů :-)“
„Bezva... a trochu hloub.“
„:-)ÉÉÉvííčkó žáádááám tě o rů-kůů :-)“
„No vidíte, už to skoro máte.“
A pak najednou Robert řekl:
Byl perfektní.
Záchodová babka se rozplakala. „To bylo tak krásné,“ otírala si oči do kapesníku, „ vaše slečna bude tou nejšťastnější dívkou pod sluncem.“
„No jo, pane,“ přidal jsem se, „ teď to fakt nemělo chybu! Ale nezapomeňte, tohle jsou záchody, tady to zní samo, na place musíte ještě přidat!“
„Věřte si, Roberte,“ popřála mu i babka, „uvidíte, že to zvládnete.“
Vděčně na nás pohlédl: „Dík kocoure, dík vám oběma, za všechno.“ Ještě naposledy si přečísl pěšinku, „co kravata?“ „jo dobrý“ a vyšel ze záchodů.
Ve vzduchu viselo napětí jak v Shakespearovi před třetím dějstvím. Ale jak tohle dopadne, netušil nikdo ani náhodou.
Hodil jsem babce do misky dvě koruny a pospíchal zpátky na své místo za oknem.
*
Robert už usrkával šampaňské. Mlčel. Tak co je s tebou, chlape, jdi na to přece! Jenže minuty ubíhaly a nic. Otřel jsem mokré sklo, ale obraz se nezměnil. Potil se Robert.
A prsten s briliantem dál zůstával v kapse.
„Jak to vypadá, kocoure?“ zafuněla mi do ucha záchodová babka, „nejdu pozdě?“
„Ne-e, ještě to neřekl,“ udělal jsem jí místo u okna.
„Uff, tak jsem to stihla,“ babka vytáhla utěrku a přeleštila sklo. „Ať na ně hezky vidíme, no né, Leošku?“
„Jasně, teď je to lepší.“
„A ber si tyčinky,“ přistrčila ke mně stoleček s občerstvením.
„Děkuji.“
„Leošku, já jsem tak napnutá.“
„To já taky! Však to jsou pořádný nervy a ....“
A v té chvíli Robert sáhl do kapsy. Neskutečné napětí nás zvedlo ze sedaček.
„Leošku, je to tady!" „Je to tady!!! „Už jde na to!" „Už se nadechuje!" „Už to řekne!“ „Tak pojď, Roberte! Pojď Roberte! Pojď! Pojď! Pojď! Pojď! Pojď!!!!!!!!!!!“
Vzápětí však naše mexická vlna opadla.
„No tohle,“ zmohl jsem se sotva na pár slov, „vidíte co já?!“ Babka ta neříkala vůbec nic, jen nevěřícně kroutila hlavou. Prsten s briliantem se na světle vůbec neobjevil. Akorát se objevil vrchní. Prošel kolem našeho okna k Robertovu stolku a Robert platil.
„To snad není pravda, on to fakt neřekl.“
„To ti povím, Leošku, že jsem teda dost zklamaná,“ brblala babka a hodila mi do misky dvě koruny.
„No jo, co byste chtěla za ty peníze, ale třeba ještě není konec.“
A pak Robert se slečinkou vyšli před restauraci, Robert držel deštník, přijelo taxi a slečinka řekla: „Ráda jsem tě viděla, Roberte, někdy se zase ozvi.“ Zabouchla dveře a taxík odjel.
Robert ještě chvíli mával, najednou se otočil a dlouhými kroky zmizel ve tmě.
Tohle už teda na konec vypadalo.
Déšť houstl. Ohrnul jsem si límec u kabátu a taky pospíchal domů.
*
Naši si mého příchodu ani pořádně nevšimli. Pif hrál Assasina a slečinka, už vysprchovaná, stála u okna a zamyšleně hleděla ven do deštivé noci. Sedl jsem si na prázdnou židli.
Padla na mě neskutečná únava. Však to byl taky pořádně napínavý večer. A co teprve pro Roberta. Chudák, kdo ví, kde je mu teď konec. Myslel jsem na Roberta... myslel jsem na Roberta... m.. y.. s.. l.. e.. l j... s... e... m ... ...
... myslel jsem na nešťastného Roberta, jak to celé zvoral. Jak v té restauraci najednou úplně zamrzl. A přitom stačilo tak málo! Jedna věta! Stačilo říct jednu větu, jednu obyčejnou větu! Chudák Robert, tohle ho bude mrzet celý život. Myslel jsem na nešťastného Roberta a venku pršelo pořád víc a víc, bylo tam hotové boží dopuštění a odněkud zdálky zazněla siréna a bylo jasné, že ke všemu tomu dešti, ještě někde pořádně hoří a hasiči se blížili a jeli děsně rychle a vypadalo to, že projíždějí přímo po Merhautové, což je jenom kousek od nás a pak ta siréna zahnula na Bieblovu, což je ještě blíž, protože na Bieblové my bydlíme a najednou přímo před naším domem zaskřípaly brzdy, někdo vběhl k nám do vchodu a běžel děsně rychle po schodech nahoru, jeho kroky sílily, už byl ve třetím patře, ve čtvrtém, byl pořád blíž, upadl, ale zase se zvedl a už byl v našem patře, a najednou byl v naší předsíni, přímo za dveřmi, a pak se dveře do naší kuchyně rozlétly a na prahu stál udýchaný Robert, crčela z něj voda, v ruce držel ten nádherný prstýnek s briliantem a pak tenhle udýchaný a rozcuchaný Robert nesmírně silným hlasem zvolal:
Evičko, vezmeš si mě?
A slečinka u okna se prudce otočila a překvapeně vyhrkla: Cože? Kdo? To jsi TY?!
Ano, jsem to já, vykřikl Robert, a ptám se tě, vezmeš si mě? A v tom spustila hudba a já uviděl, že za Robertem stojí celá kapela a začali hrát Everything I Do od Bryana Adamse a znělo to nádherně a nebylo divu, že jim to tak znělo, protože ten zpěvák, co stál za Robertem, nebyl nikdo jiný, než skutečný Bryan Adams a slečinka se rozběhla a skočila Robertovi do náruče, a on se s ní bláznivě točil po naší kuchyni a slečinka opakovala pořád dokola: ANO, Roberte! ANO, Roberte! Vezmu si tě!
A prsten s briliantem se třpytil jak šťastná hvězda, a pak se začaly ze stropu sypat konfety, všude létaly barevné balónky, a za oknem na nebi se rozsvítilo velikánské červené srdce a bylo fakt obrovské a pak z toho srdce vyletěla raketa a v ní seděla ta záchodová babka, mávala na nás kapesníkem a volala Robertéééé, to bylo tááák kráááásnééééé, táááák krááááásnééé Robertéééééééé...
Otevřel jsem oči.
Žádný Robert v naší kuchyni nebyl. Ani Bryan Adams. Jenom slečinka. Pořád ještě stála u okna a zamyšleně se dívala do noci. Ale žádná raketa kolem neletěla.
*
Na druhém konci města se Robert zastavil. Právě ho něco napadlo. Ano, už věděl, co udělá.
Sáhl do kapsy, znovu otevřel krabičku, naposledy briliant pohladil a pak se slovy: „Když tě nebude nosit moje milovaná, nebude tě nosit nikdo!“ hodil prsten do kanálu.
Ani ho neslyšel dopadnout.
*
Potkan Kurděj zrovna dopíjel lák od okurek, když ho něco cvrnklo do hlavy. Kurděj škytl. Ve smrduté břečce, líně se převalující u jeho nohou, vězel prsten. Bahno temně zabublalo, prsten se pomalu nakláněl, ale než se mohl navždy potopit do hlubiny, Kurdějova pracka se mihla vzduchem. A když ji pak potkan znovu rozevřel, briliant v ní zazářil jako snad nikdy před tím.
To je nádhera, pomyslel si Kurděj. Zkusil ho a padl mu jako ulitý. Taková nádhera, ale Kurděj věděl, že si prsten nechat nemůže.
„Ach jo, zatracené dluhy,“ vzdychl potkan, „ale aspoň něco dneska zase poplatím.“
Kurděj vytáhl ze zdi ohmataný zápisník a zvolna v něm listoval. Tak jak to tady vypadá? Mosenbrookovi jsem zaplatil... Fritz jedna upomínka, to má ještě čas... Herman počká... Koresh počká... Degu počká... Leoš... sakriš, to je děsný, kolik dlužím Leošovi a upomínal mě už nejmíň třikrát. Kurděj zaklapl zápisník. Takže je to jasné, dám ten prsten kocourovi. Na první splátku to musí stačit.
„Leoš bude koukat,“ usmál se potkan pod fousy a svižným krokem vyrazil k Pifíkům.
*
„Dobrý večer, můžu mluvit s Leoškem?“
„Už je pozdě, Kurději, co mu neseš?“
Ano, a zde, milí čtenáři cesta briliantového prstenu končí. Jak už asi tušíte, nakonec se k té, pro kterou byl určen, přece jenom dostal. Přesně tak, jak Robert předpověděl.
A věřte mi, že ať už ten prstýnek dal slečince nakonec Kurděj nebo Leoš nebo snad dokonce Pif, tak sláva to byla veliká. Tentokrát si záchodová babka konečně pořádně poplakala.
KONEC
/ tento příběh vyšel poprvé v knížce NEJVTIPNĚJŠÍ KOCOUR/