Do některých věcí je lepší nestrkat nos, jenže když jdete kolem skříně, která je vždycky zamčená a najednou uvidíte v zámku zapomenutý klíč, prostě tím klíčem otočíte.
A přesně to jsem udělal.
Království naší slečinky se s tichým zaskřípěním otevřelo.
*
Že se ve skříních občas ukrývají milenci, to vím, ale do takhle napěchované skříně by se rozhodně už žádný milenec nevešel. Možná tak kouzelník ŠariVari od nás z Varieté. Ten se klidně poskládá do úplně malé bedýnky od banánů. ŠariVari možná… Nadzvedl jsem víko jedné krabice. Byly tam boty. Žádný kouzelník. A na policích byly další krabice a v nich další boty. A kabelky. A všelijaké miniaturní růžové krajky a černé krajky a bílé krajky a punčošky a hedvábné košilky, a byla tam starodávná šperkovnice a v ní šperky. A byly tam fotky. Úplně malá slečinka kdesi u moře. Slečinka na táboře. Slečinka za mlada v Římě. Slečinka v Římě s papežem. A spousta dalších fotek už bez papeže. A byla tam krabice s poklady... zlatá šupinka... pařát… ulita… ozdobný stříbrný medailon... vysušená indiánská hlava!!! No, ona to možná nebyla indiánská hlava, možná to bylo jen staré jabko...možná Jonatán... a vysvědčení…
Ani jsem si nevšiml, jak čas pokročil. Den se nachýlil, v pokoji už se docela sešeřilo a mě zbývalo prozkoumat poslední krabici, krasopisně nadepsanou: DOKUMENTY.
Odklopil jsem víko.
Úplně na vrchu ležel pas naší slečinky. Fotka v něm, tak dva roky zpátky, v zelených šatech, které jsem neznal. Už jsem ho chtěl odložit stranou, ale pak jakoby mě něco zadrželo, jakoby mi nějaké výstražné světýlko zablikalo v hlavě, ještě jednou jsem do něj nakoukl a v tu ránu mě to praštilo přímo do očí.
Na fotce byla naše slečinka, to souhlasilo, jenže ten pas, ten její pas byl vystavený na jméno Kamila Janssen!
Co to mělo být tohle? Jaká Kamila Janssen?! Naše slečinka se přece jmenuje Eva Zanková. Odjakživa přece!! Vždycky říkala, že se jmenuje Eva Zanková. To vím tak jistě, jako že se Leoš jmenuji!
Jenže stejně tak jisté bylo, že jsem právě držel pas naší slečinky a v tom pasu bylo vedle její fotky úplně cizí jméno.
Kamila Janssen!
Kdo je Kamila Janssen?!
Otázky. Spousta otázek mi vířilo hlavou a já horečně listoval v dalších papírech a snažil se přijít té záhadě na kloub. Jenže celé to bylo čím dál podivnější. Našel jsem dopisy adresované Kamile, našel jsem podpisový vzor na jméno Kamila Janssen, byl tam oddací list... Kamila a... a nějaký Janssen, Frederik Janssen, platební karty Kamily Janssen, a konečně, úplně vespod byla obálka nadepsaná Kamila Janssen, a v té obálce byly dvě letenky do Kodaně. Let 204 II. třída, na čtvrtek 11. prosince.
Naše slečinka? Do Kodaně? Jedenáctého prosince?!
Že jedenáctého prosince je už pozítří, tak to jsem věděl jistě. Ale to bylo asi jediné, čím jsem si teď mohl být opravdu jistý. Ale, co všechny ty další otázky!? Kdo je vlastně naše slečinka? S kým odlétá? Proč??
Zamyšleně jsem se natáhl pro ten ozdobný stříbrný medailonek ve šperkovnici. Víčko odskočilo. Uvnitř byla fotka starého venkovského domu, na schodech seděl velký černý pes, vedle něj nějaké dvě malé holky... , ale víc už jsem si prohlídnout nestačil. V podlaze za mnou zavrzalo prkno a vzápětí se ozval děsně rozčilený hlas:
„Leoši! Co hledáš v té skříni!“ V pokoji stál Pif.
Chtěl jsem mu říct, že jsem tam objevil něco neuvěřitelného, ale nedal mi šanci.
„Jak si to představuješ, hrabat se v cizích věcech!“
„Pife, já tady našel něco neuvě-“
„Leoši, okamžitě vrať všechno zpátky na své místo! Hned! To je přece tak neslušné, hrabat se někomu ve věcech! Ty by jsi taky nechtěl, aby se ti Evička přehrabovala v papírech na tvém stole!“
„Se mi v nich stejně přehrabuje.“
„Leošku, ona ti dělá v pokojíčku pořádek! To je snad rozdíl!“
„Pife, ale já v té skříni objevil tajemství!“
„Leošku, každý má nějaké svoje tajemství. A až bude Evička chtít, tak ti ho sama prozradí. Vždyť to je hezké, když tě ten druhý může pořád něčím překvapovat.“
„No jo, ale tohle je něco...“
„Zavři tu skříň, Leoši!“
Zavřel jsem a Pif otočil klíčem.
Dobrá, když tajemství, tak tajemství. Ale ve čtvrtek se uvidí.
*
Nadešel den tajného odjezdu slečinky.
Cestovala nalehko, jen s příruční taškou. Ozvěna jejích podpatků se rozléhala ulicí. Pifka nebo Eva nebo Kamila nebo kdo ví, jak se vlastně naše slečinka jmenovala, měla naspěch. Mířila k nádraží. Za kopcem dlouze zahoukal vlak. Mezinárodní rychlík směr Praha už se blížil do stanice.
A slečinka se rozběhla a já za ní.
A nádraží už bylo na dohled, na nástupišti stála spousta lidí a vlak už projížděl Maloměřicemi a slečinka utíkala a vlak se blížil, už projel Řečkovicemi, minul Červený kopec, a slečinka utíkala pořád rychleji a najednou jí z nohy sklouzl střevíček a to jsem se tedy zaradoval, protože jednak jsem ji trochu dohnal a potom, víte, naše slečinka má děsně malou nohu, no a když bych ten její spadený střevíček získal, tak i kdyby se nám ve světě docela ztratila, i kdyby se třeba úplně přejmenovala, tak pořád budu mít tu její botu, a s tou její malou botou zaručeně vždycky poznám, která slečinka je ta naše!
Jenže to nevyšlo. Pifka se pro ten svůj střevíček vrátila, a navíc si odepnula i ten druhý a znovu se rozběhla, a já za ní zase začal ztrácet a pak se ozvalo další zahoukání, úplně blízko, a já viděl, že ten rychlík směr Praha už vjíždí do stanice, a že slečinka do něho co nevidět naskočí a navždycky odjede a já už se nikdy nedozvím, kdo teda naše slečinka byla a jak se vlastně doopravdy jmenovala. Ale překvapením neměl být konec! Slečinka se totiž znenadání zastavila, rozhlédla se kolem sebe a pak místo k třetímu nástupišti zabočila úplně na opačnou stranu, do jakési zapomenuté, tmavé uličky hluboko pod starým viaduktem.
Opatrně jsem nahlédl za roh.
*
Slečinka, celá zadýchaná, stála v mdlém světle staré nádražní lucerny, pevně svírala tu svojí tašku, viděl jsem, jak jí od úst stoupá pára a pak už se ozval její naléhavý rozechvělý hlas.
„Kamilo? Jsi tady?“ A znovu. „ Kamilo? Kamilo, jsi tady?“
A najednou se od protější stěny odlepil stín a já spatřil dívku. Druhou dívku. Neuvěřitelné! Pod lampou teď stály dvě slečinky. To svět ještě neviděl, byly navlas stejné. A pak ta druhá, ta cizí, řekla:
„Ano, jsem tady, ale ty jsi se opozdila, sestřičko! Neseš mi ty věci?“
„Ano, Kamilo, tady,“ řekla naše slečinka a ta cizí slečinka natáhla ruku a ta naše jí podala tašku. „Je tam všechno, všechno co jsi chtěla Kamilo. Vyzvedla jsem ty peníze, vaše letenky, tvůj pas, medailon...“
Kamila nahlédla do kabelky. „V pořádku sestřičko, věř mi, nechtěla jsem tě do toho zatahovat, ale on říkal, že to pro mě uděláš. Nechtěla jsem, ale on řekl.“
„Ano, nemýlil se, Kamilo,“ šeptla naše slečinka. „Takže to celé vymyslel Janssen? Frederik je tu teď s námi, mám pravdu?“
„Cože? Frederik? Ach, ty hloupá,“ zavrtěla hlavou ta druhá slečinka. „Tohle by přece Janssen nikdy nevymyslel. Tohle je nápad...“
Ale než Kamila stačila to jméno vyslovit, ozval se ďábelský smích a z temného výklenku vystoupila postava v dlouhém kabátě, klobouk stažený hluboko do čela neznámému zakrýval tvář, a pak ten kdosi pomalu zvedl hlavu, světlo mu dopadlo na obličej a se mnou se zatočil svět.
Tu tvář jsem totiž dobře znal.
A to už i naše slečinka vykřikla překvapením. „Ty? To ty? Proboha, myslela jsem, že to vymyslel Janssen! Ale tohle je přece náš … jsi to ty Leoši? Proč Leoši?“
A mě bylo jasné, že už se nemohu déle skrývat a taky jsem vystoupil ze stínu.
„NE!“ zvolal jsem co nejhlasitěji a všichni se na mě otočili. „On není Leoš, já jsem Leoš! To je Luboš, můj bratr, černá ovce rodiny!“
Slečinka si v údivu promnula oči a její pohled přeskakoval z Luboše zase zpátky na mě. „Je tohle vůbec možné,“ hlesla slečinka, „ jsou navlas stejní, to svět neviděl!“
A druhý kocour se zachechtal. „Dlouho jsme se neviděli, bratříčku, ale nezměnil jsi se. Za všech okolností vždycky hodný mazánek, Leošek, co si píše deníček.“
Naše slečinka jen bezradně rozhodila rukama a otočila se k té cizí slečince, „A kde je teda Janssen, Kamilo?“ Ale odpověď zanikla v zahoukání vlaku. Už nebyl čas na další vysvětlování.„Sbohem sestřičko,“ objaly se slečinky, „sbohem Kamilo.“ „Opatruj se, Luboši!“ „Leoši všechno dobrý, co jsme si, to jsme si, a dopiš tu knihu, bratříčku.“ „Sbohem.“ „Sbohem.“ „A dávejte na sebe pozor,“ připojil se k nám náš děda, „a určitě napište,“ dodal Kurděj, no a pak už Luboš popadl Kamilu za ruku a vyběhli směrem k nástupišti. Byl nejvyšší čas.
Průvodčí zapískal a vlak se dal do pohybu. Mávali jsme za vlakem, ale Kamilu ani Luboše vidět nebylo.
„Pojďme už domů,“ řekla naše slečinka, „co vy na to? Uděláme si něco dobrého k večeři. Co třeba takové palačinky s...“ Ale s čím ty palačinky budou, slečinka nedopověděla. Jen vytřeštila oči a ukázala kamsi nahoru. „Hele, tam...“
Po střeše nádraží běžel nějaký muž v černé kombinéze. A jak vlak nabíral rychlost i ten záhadný neznámý nabíral rychlost a najednou se odrazil a letěl, letěl vzduchem jako nějaký netopýří muž, až dopadl na střechu posledního vagónu, málem sklouzl, ale v posledním okamžiku se zachytil, máchal nohama do prázdna, ale nakonec se udržel, vytáhl se nahoru a pak ten vlak s mužem přitisknutým na posledním vagónu zmizel v zatáčce.
Možná budete zklamaní, milí čtenáři, ale ten muž, ten netopýří muž nebyl Janssen.
Samozřejmě. To bylo pořád řečí o tajemství, o tom jak může jeden druhého překvapovat, jak se nemá hrabat v cizích věcech, no a jak to tak vypadá, nakonec se Pif do té Pifčiné skříně sám podíval.
Tak šťastnou cestu, nedůvěřivý hochu. Stavíte až v Holešovicích.
KONEC
/z knihy NEJVTIPNĚJŠÍ KOCOUR /
