Na vaně sedávám i nadále rád. Udičku si do vody nahodit můžu, to slečince při koupání nevadí, jenomže zase ty místní zákazy.
Nesmím používat návnadu na mušku. Ano, čtete dobře! Nesmím!
Upřednostňoval jsem totiž mušky přírodní oproti umělým a narazil na velké protesty těch mých ochránců hmyzu. Pifka mi vysvětlila, že kocourci křidýlka mouchám netrhají. Ani je nijak speciálně nezastřihují! Ale copak jsem snad nějaký kocour Trapič? Nebo Mučič?! Nejsem! Jsem rybář. A jako rybář musíte mít na paměti, že z hlediska správné funkčnosti mouchy jsou určité zásahy do aerodymického nastavení prostě nutné. Kdybych jejich let patřičně neovládal, mohl by se slečince při nahození zachytnout háček třeba do drdólu. Nebo chraňpánbů tam dolů. A základní pravidlo lovu jest: odpočívající Vodomilku lépe nedrážditi.
Radši jsem přešel na splávek, nebo jak se říká - na plovačku.
A tak sedávám vedle vany na pračce, Pifka se ráchá, řeknu vám, pohodička. Akorát ohledně zpěvu jsme se dlouho nemohli domluvit, protože její Óóósolemííííoóó mi plaší úlovky. Kolikrát jsem se kvůli té pronikavé fistuli vracel s prázdným košíkem. Pif mi do něj musel přihodit sardinku, abych neměl ostudu a mohl se jít pochlubit po baráku.
U břehů mi vůbec neberou. Fakt nevím, k čemu máme kredit na volání do všech sítí, když je z vody vytahuju až na pár běliček úplně prázdný. Bude to chtít rybářský člun. Jeden Pifův známý staví lodě v láhvi, takže postavit loď ve vaně by snad neměl být problém. A už vůbec né pro Pifa. Ten ještě donedávna lepil krásné modýlky letadýlek a lodiček. Slečinka říkala, že se jí taky moc líbí, že byly zajisté tuze pracné a co teprve jak jsou rozměrné, takže si zaslouží extra speciální krabici ve sklepě, hnedle vedle brambor.
Jednou Pif dokonce zhotovil podle časopisu ABC kosmickou loď Vostok i s kosmonautem z kaštanu. Ta vám byla úplně jak skutečná, jen do ní nasednout. Ovšem, zase takový dobrodruh, abych se nechal vynést Kaštanem Kaštaněnkem na oběžnou dráhu a pak zmeškal večeři, to po mě nemůžete chtít. Kdepak, žádná další Lajka.
Je podzim, moje březová loďka z léta už se drolí a nabírá vodu, ale rybolov je v plném proudu. Dneska fakt berou. Pořád mi něco ťuká na splávek a Pifka si stejně tak často ťuká na čelo.
Na palubu jsem vytáhl kdeco v dosahu mé naběračky, dokonce i žínku, ženskou nohu, zlatý prsten a ve slavném finále ŠPUNT Z VANY.
U všech čudlí a tím teprve začala pořádná zábava.
Vír mě popadl, roztočil jak čamrdu a já s loďkou a loďka se mnou rotovala a protáčela se, jako když jsme byli s Pifem onehdy na řetízkovém kolotoči. Parádní piruetýny. Ještě kdyby mi tak zapla fén, to by byl svistot. Fíííí fííjúúú fííííí fíííííí. Takhle napsané to tak nevyzní, ale až jednou budu tuhle povídku číst na čtenářské besedě, to uslyšíte jinačí svistot. Fííí fííííí fíííííííííííííííííííííí.
Jenže slečinku po chvíli přestalo bavit obdivovat moje slalomácké otáčky nad sifonem. Vylezla z ubývající vody, uvázala si osušku, sbalila časák a bez nějakých slov nadšení odkráčela do kuchyně na kafe. Jen ty její trepky za ní dělaly plesk, plesk, plesk.
Já se však stále hry nemohl nabažit. Loď se mnou rotovala pořád rychleji, mohutné vlny se vzdouvaly, proudy vody bičovaly moji pláštěnku, ale bojovat s rozběsněným vodním živlem jen tak sám, bez aplaudující divačky, už mě zase tolik nebavilo. No počkej, ty slečinko, zašilhal jsem ke kuchyni. však já tě zase vtáhnu zpátky do mého dobrodružství. Já tě sem zase přivábím. A hned mě napadlo jak. Vím totiž, jak se Pifka jezdí ráda kochat do Jižních Čech. Že prý ji ta krajina a ty rybníky vždycky po srdíčku pohladí, nervy uklidní, pleť do růžova vybarví, říkám si teda, no co, když Jižní Čechy nalákám ji rovnou na Třeboňský rybník. Samozřejmě jenom jako, rozumíte, jako.
I začal jsem hlasitě vyvolávat směr kuchyň, moc hezky se to po trubkách neslo, víte, my máme v koupelce akustiku skoro jak na Macoše.
„PÓZÓÓR!! HÁÁÁLÓÓÓ! VYPOUŠTÍME RYBNÍK!! VŠICHNI SEM!
TŘÉÉBÓÓŇ ! TŘÉÉBÓÓÓŇ !!!
ZVEDÁME STAVIDLÁ! VÝÝÝLOV RÝÝÝBNÍÍÍKÁÁÁÁ!!“
Ale bez sebemenší odezvy.
No a potom, asi neuváženě, i když mnohem tišeji než to o těch stavidlech jsem dodal, že tenhle Třeboň, co tady zrovna vypouštím, to je tedy vážně pořádný bahňák, koukněte, kolik tady zůstalo špíny po okrajích a jakého naplaveného nepořádku, hele, tady chaluha, tady chuchvalec, tady vidíte, kde až byla nejvýš voda a že je teda fakt neuvěřitelné, kolik má tenhle rybník na dně nechut-... U Neptuna! Jak ta byla rychle zpátky! Ani ty její trepky jsem neslyšel. Záhlavec jsem dostal, až mi rybářský klobouk odlítl a zapadl do nejhlubšího nánosu bahna vedle výlevky. A hned se do mě pustila. Co tady tak hulákáš, ty mezuláne jeden! Víš jak je to slyšet! Teď si v baráku budou myslet, že jsem nějaká špindíra! Rozpálená byla děsně a já už o rybníku ani nemukl. Se nebudu přetahovat s nějakou Splešťulí blátivou. A jestli já mám pusu nevymáchanou, tak ona vypadá nejen jak vymáchaná, ale navíc ještě zmoklá slípka s ručníkovým turbanem nakřivo. Tak a máš to.
Radši jsem se urazil, pustil zbylé mouchy, popadl svůj úlovek, což byla dneska parádní žlutá plastová kačenka a šel pryč. Závěr večera se prostě nevydařil. Nakonec jsem ještě potkal Pifa a ten, když si prohlídl můj košík, řekl, že ta ulovená káča je stejně podměrečná a bude se muset pustit. Sám měl prázdnou kabelu a prý jde do sklepa pro brambory. To víš, že jo, stejně se tam zase budeš akorát přehrabovat v té krabici s modýlkama. A ještě tomu říkáš dobrodružství. „Pife, vždyť ty vůbec nevíš, co je dobrodružství, ty!“
Já vím, že mě slyšel, určitě mě musel slyšet, ale ani se neotočil a zmizel po schodkách ve tmě.
To teda byl den.
Otevřel jsem Deník, ale byl jsem z toho všeho tady tak otrávený, že jsem napsal v jedné větě čtyřikrát jsem. Tuhle povídku si teda naši za rámeček nedají.
A zrovna když jsem přemýšlel nad tím, že nejen že se tenhle příběh nedostane za rámeček, ale nejspíš ani do žádné mojí knížky se nedostane, tak zrovna v té chvíli se odněkud zespoda, rovnou až z hlubin našeho bramborového sklepa ozvalo hlasité:
„PÓZÓÓR!! HÁÁÁLÓÓÓ! DOBRODRUŽSTVÍ!!! ZA MINUTU ZAČÍNÁ VELIKÉ DOBRODRUŽSTVÍ!!!! VŠICHNI ODVÁŽNÍ DOBRODRUZI SEM!!! START ZA MINUTU!!!!“
A to jsem tedy koukal a hned mi bylo jasné, že jestli je start za minutu, tak to už mám vážně nejvyšší čas a tak jsem bleskově seběhl po schodech dolů, a tam na mě teprve čekalo překvapení, protože pod schody stál nejen Pif, ale dokonce i slečinka a oba dva se usmívali a Pif povídá: „Leošku, myslím, že nastal čas na krátkou projížďku“ a pak mi podal úplně novou žlutou helmu a sám si nasadil zrovna takovou a Pifka, ta teda helmu nechtěla, ale zase si uvázala úplně nový žlutý šátek a pak už Pif zavelel: „Zapnout pásy!“ a my odpověděli „pásy zapnuty,“ „utáhnout řemínky!“ „řemínky utaženy!“! a Pif přikývl, otočil se k řídícímu centru a zvolal: „KAPITÁNE, hlásím, že posádka je připravena k letu! Jsme připraveni!“
A kapitán Kaštaněnko nám zasalutoval, motory zaburácely a o chvíli později se náš Vostok odlepil z povrchu Modré planety. Bezva.
KONEC
